První výuka a psychologické prostředí

Lidstvo zastává mezi tvory významné místo. Ve vesmíru složeném z různých sfér a světů se Boží názvy, které dávají život a smysl každé věci, události a jevu, projevují v každé oblasti různě. Stejné názvy tak znamenají jeden směr v sociální oblasti, jiný směr ve vědě a ještě další v náboženství. Jinými slovy, stejná pravda se objevuje v různých nádobách v různých barvách, tónech a tvarech.

V každé oblasti je však místo lidstva jedinečné: muži a ženy slouží jako zrcadla Božích názvů, vidí Jeho zrakem a slyší Jeho sluchem. Mají také sílu z Jeho síly, znalosti z Jeho znalostí a vůli z Jeho vůle. Existují ale i projevy, které se zdají být na první pohled opačné. Například, jak je slučitelná věčná milost a soucit s věčným trestem v pekle? Každý název má své vlastní zvláštní místo a oblast projevení. Protože se tyto názvy odrážejí stejným způsobem, vytvářejí v každém člověku konfliktní pocity. Hněv a milost, soucit a touha trestat existují vedle sebe a je povinností každého člověka přeměnit tyto konfliktní pocity v krajku harmonie.

Tak jako každý z našich pěti vnějších smyslů má svoji jedinečnou funkci a chce být naplňován svojí vlastní „potravou", má i každý z našich vnitřních smyslů a vlastností svoji vlastní funkci a žádá svoji zvláštní „potravu". Duch, myšlenka, paměť, logické myšlení a schopnost učit se jsou zahrnovány pod pojem „mentálních vlastností." Každá má zvláštní význam a funkci pro konkrétního jednotlivce, u kterého se vyskytuje, zvláštní místo, ve kterém působí, a prostředí, ve kterém dostává „výživu”. Podobně i každá vnitřní schopnost (např. city, srdce a duch) vykonává jedinečné funkce. Jestliže vnitřní a vnější vlastnosti člověka dostávají svoji zvláštní „potravu”, lidé vytvářejí harmonii a dosahují míru i ve svém vnitřním a vnějším světě.

Když se vytvoří nezbytný vztah a harmonie mezi myslí a srdcem, rozumem a duchem, materiální a duchovní oblastí, mohou lidé řídit své činy v rámci „moudrosti”, používat takové vně zaměřené vlastnosti, jako je síla a vášeň, v rámci určitých omezení a udržovat je v rovnováze. Zkrátka, vytvoření vnitřní „spravedlnosti" — rovnováhy a střední, umírněné cesty — vede ke správným a vyrovnaným vnějším vztahům. Jestliže se rozum obětuje pro ducha, nebo duch pro rozum, nebo rozum a duch pro sílu, vášeň nebo tělo, vznikne „poloviční" nebo „čtvrtinový" člověk. Tento stav se přirozeně odrazí ve společnosti. Výchova celého člověka zobrazujícího jak vnitřní, tak i vnější rovnováhu, spravedlnost a mír znamená posouzení všech lidských citů, pocitů a schopností a dále jejich přípravu s cílem dosažení požadovaného výsledku.