Co znamená být věřící

Fethullah GülenDnes potřebujeme, víc než cokoli jiného, generaci, která bude svědomitá v naplňování svých povinností k Bohu, potřebujeme dokonalého člověka, který bude moci vést společnost; potřebujeme dokonalé vůdce, kteří zachrání lidstvo před prokletými propastmi ateismu, ignorance, chyb a anarchie a kteří je povedou k víře, vhledu, správnému cíli a míru. V jedné a každé éře úpadku existovali ti, kteří ozařovali masy trpící náboženskou, intelektuální, sociální, finanční a morální depresí; znovu interpretovali lidskou bytost, vesmír a bytí v jejich celosti a jako pozadí existence odstraňující překážky z našich myšlenek. Mnohokrát se lidé oděli do rubášů svých mrtvých, mnohokrát dali věcem a jevům nové významy. Přednášeli knihu bytí – knihu, která v chápání povrchních ztratila svou barvu a lesk a získala nádech hlouposti – jako by to byla hudba, kterou cítí ve svých největších hloubkách; pozorovali ji jako představení. Rozpletli pravdu skrytou v srdci vesmíru.

Nejdůležitější vlastností těch, kteří přinášejí naději, je jejich víra a snaha, kterou vyvíjejí, aby víru poznali i ostatní. Doufají, že jí budou moci překonat vše a dosáhnout Boha, věří, že dokáží dosáhnout pravého míru, změnit svět v ráj a v Edenu vztyčit svou vlajku. Radost jejich poslání jim umožňuje přijímat život a službu dobrých skutků jako cestu údolími nebes.

Když víra vstupuje do srdcí lidí ve svém vlastním rámci, jejich myšlenky o vesmíru a Bohu se najednou mění, prohlubují a získávají rozsah, který jim umožňuje ocenit existenci, jako by byla stránkou otevřené knihy. Vše, co takoví lidé viděli kolem sebe, věci, které v nich dosud nevzbuzovaly žádnou pozornost, vše, co bylo dosud bez života a významu, je najednou oživeno, jeví se jako přítel, průvodce. V této hřejivé atmosféře lidé pociťují vlastní hodnotu; chápou, že jsou vědomou a neopakovatelnou částí bytí; dospívají k dlouhým pěšinám vinoucím se mezi stránkami a řádky vesmíru; cítí, že se přiblížili tajemství, které leží za závojem všech věcí; a pak jsou osvobozeni z úzkých cel tohoto třírozměrného světa a vidí sebe samotné v rozloze věčnosti.

Všichni věřící se, skrze myšlenky, které plynou v hloubce jejich identity, a ve shodě se stupněm víry, stávají nespoutanými ve svých mezích, i když jsou vázáni prostorem a časem, jsou vzorem neomezeného bytí, dosahují úrovně těch, kteří jsou mimo prostor, a naslouchají andělským melodiím. Tyto bytosti – stvořené z vody, z toho, co se zdá být beztvarou dření, z toho, co se zdá bezvýznamné, ale ve skutečnosti je velké – získávají nesmírnou důležitost a Zemi činí jevištěm objevu Božího dechu v duši člověka. Stávají se bytostmi, které už nepatří mezi zemi a nebe, ale které jako transcendentní entity tyto dva póly přesahují.

Kráčí mezi námi, sedávají s námi, jejich kroky dopadají tam, kam naše, při modlitbě pokládají čelo na stejné místo jako my, poklekají však před Bohem a jedním krokem dosahují horizontu Jemu nejbližších. Bijí křídly o nebesa a žijí jako nebeské bytosti v lidské podobě. Taková srdce vždy překonávají individualitu rozvinutím a rozpětím lidských citů; stávají se, svým způsobem, kolektivní bytostí a přijímají všechny věřící; nabízejí ruku každému a zdraví stvoření v jeho celosti nejupřímnějším z pocitů. Vidí barvy, sledují tvary, zvuky posvátných vizí ve všem a v každém; naslouchají zvukům nebes na všech frekvencích, cítí, jako by dokázali slyšet údery andělských křídel.

Vidí, slyší a cítí obrovský obřad krásy: od děsivých úderů hromu po písně ptáků, od tříštících se vln moří po něžné zvuky řek přinášejících pocit věčnosti, od magické ozvěny osamocených stromů k echu úctu vzbuzujících hřebenů, které sahají snad až do nebes, od magického vánku, který jako by hladil zelené pahorky, po okouzlující vůně zahrad rozlévající se všude kolem; říkají, „tohle musí být život“. Snaží se svému dechu dát jeho hodnotu modlitbou, vyslovováním překrásných jmen Božích a rozjímáním nad nimi.

Otevírají a zavírají své oči, jejich čela se vždy dotýkají země, od prahu dveří, o nichž doufají, že se otevřou, očekávají přátelský pohled; sledují je v touze a očekávání šťastné chvíle, kdy ztráta i touha odezní a jejich srdce obejme pokoj a blízkost jako svatý amulet. Snaží se nalézt uspokojení své touhy po shledání ve své duši. Běží Mu vstříc, někdy letí, jindy klopýtají, v jednotě s každým a vším. Zažívají radost svatební noci[1] ve stínu shledání v každém okamžiku, potlačují každý další oheň touhy, kdykoli jsou ozářeni novými plameny a začínají hořet. Kdo ví, kolikrát se ocitnou obklopeni dechem Boží blízkosti a kolikrát budou jejich srdce zraněna samotou a tragédií toho, kdo nedokáže tuto inspiraci pocítit.

Duše, jejichž horizont má takovou šíři, jsou vždy o stupeň blíž další dimenzi a vždy v napětí rozhodnutí a předurčení překonat lidské normy. Běží a nepociťují únavu, s otevřeným horizontem a pokojným srdcem. V každém okamžiku jejich vztah k okolí roste a prohlubuje se. Mohou a nemusejí si toho být vědomi, ale když naslouchají svým duším, vidí se na nekonečném horském hřebeni míru; navzdory touze a osamělosti, které vidí u jiných lidí, nikdy neupadají do agonie či stesku, protože vědí, odkud přicházejí, proč se vydali na cestu, znají čas sklizně i setby, vědí, že běží po své trati s určitým účelem a cílem.

Necítí únavu z cesty, nezažívají strach, obavy nebo agonie jako ostatní. Věří v Boha, kráčí s nadějí a ochutnávají radost dosažení vrcholků, na nichž leží blankytné sny zítřka. Podél cest, po nichž kráčí svět, tito ušlechtilí hrdinové víry putují ve své víře, jako by se procházeli údolími ráje, vdechují jen mír a skrze svou blízkost Bohu se mohou postavit celému vesmíru, překonat všechny obtíže a neupadnout do zoufalství, i když jsou svědky destrukce. Necouvnou, i kdyby se před nimi rozevřelo peklo. Vždy drží hlavu vztyčenou a skloní ji jen před Bohem. Nikomu neustoupí, od nikoho nic neočekávají, nikomu nic nedluží.

Když vítězí a dosahují jednoho úspěchu za druhým, chvějí se strachem, protože chápou, že procházejí zkouškou své loajality a odevzdanosti, zároveň jsou vděčně pokorní a roní slzy radosti. Vědí, jak být trpěliví, když prohrávají a jsou zkoušeni osudem, a na svou cestu znovu vyrážejí s pevnější vůlí. Nestávají se arogantními nebo nevděčnými, když zažívají hojnost, nepropadají zoufalství, když trpí nedostatkem.

Nesou srdce podobná prorockým, když jednají s ostatními. Milují a přijímají každého; přehlížejí chyby ostatních, ale sami sobě dokáží vyčítat i to nejmenší provinění. Promíjejí chyby těm, kteří jsou kolem nich, i když cítí hněv; vědí, jak žít klidně, i vedle těch nejdráždivějších duší. Islám radí svým následovníkům odpouštět, jak je to jen možné, a nestát se kořistí pocitů jako zášť, nenávist nebo pomsta. A je nemožné, aby byli ti, kteří jsou si vědomi toho, že jsou na cestě k Bohu, jiní. Chovat se nebo myslet jinak je nesmyslné; naopak, ve všech svých činech hledají tito lidé prostředky jak prospět ostatním, přejí si jejich dobro a snaží se lásku v jejich srdcích udržet naživu, bojují v nikdy nekončící bitvě se záští a nenávistí. Cítí žár vlastních chyb a hříchů, stravuje je lítost, když se přistihují při vlastních zlých myšlenkách.

Odhodlaně se dávají do práce a připravují půdu pro semena dobra a krásy. Ve stopách Rabi´i al- ´Adawíja[2] přijímají každého a vše jako sladký nápoj, i kdyby to byl jed; i když se setkávají s nenávistí, vítají ji s úsměvem, a největším armádám odolávají neúnavnou zbraní lásky.

Bůh je miluje a oni milují Boha. Jsou vždy poháněni nadšením lásky a zkušeností oslnivého potěšení pocitu být milován. Křídla jejich pokory je drží při zemi, touží se stát půdou, aby dosáhli radosti zrodit růže. Tak jak jsou uctiví k druhým, váží si i cti vlastní; nikdy nedovolí, aby byly jejich shovívavost, cit a jemnost vykládány jako slabost. Nikdy nedbají na cenzuru nebo hodnocení jiných, žijí totiž svou vírou, soustředí se jen na to, aby jejich vlastní myšlenkový obzor neztratil třpyt, pro který jsou uznáváni dobrými věřícími.

[1] Metafora, která v kontextu súfismu označuje smrt jako okamžik šťastného shledání s milovaným.
[2] Rabi´a al-´Adawíja, která zemřela v roce 801 v Basře, je respektovanou osobností súfijské historie, která zdůrazňovala lásku k Bohu jako jediný správný motiv lidského jednání. Její život zachycuje bohatá hagiografie.
Pin It
  • Vytvořeno dne .
Copyright © 2020 Fethullah Gülen webové stránky. Všechna práva vyhrazena.
fgulen.com je oficiální zdroj Fethullah Gülen, proslulý turecký učenec a intelektuální.