Malý a velký džihád

Co je džihád?

Slovo odvozené z kořene j-h-d znamená použití veškeré síly člověka, postup k cíli vší mocí a silou a překonání každé nesnáze.

Zvláštní význam slovo džihád získalo s nástupem islámu, význam boje na cestě Boží. Ten nás také obvykle napadá dnes. Džihád se projevuje ve dvou dimenzích: vnitřní a vnější. Vnitřní boj (velký džihád) je snaha dosáhnout vlastní esence, je založen na překonání překážek, poznání Boha, lásce a duchovním požehnání. Druhý je založen na odstranění překážek mezi člověkem a vírou, tak aby si lidé mohli svobodně vybrat mezi ní a nevírou. Kdyby platil opak, Bůh by nesvěřil tuto povinnost Prorokovi.

Existuje nepřeklenutelný rozdíl mezi těmi, kteří stojí bez platného důvodu stranou, a těmi, kteří stále usilují o džihád:

Nejsou si rovni ti věřící, kteří zůstali sedět doma – kromě těch, kdož jsou nemohoucí –, s těmi, kdož usilovně bojují na stezce Boží majetkem svým i osobami svými. Bůh povýšil ty, kdož usilovně bojují majetkem svým i osobami svými, o stupeň výše než ty, kdož zůstali sedět doma. Všem Bůh přislíbil odměnu překrásnou, avšak vyznamenal ty, kdož usilovně bojují, nad těmi, kdož sedí doma.
(súra Ženy, 4:95)

Prorok říká:

Chránit hranice ve jménu Božím je nadřazeno tomuto světu a všemu v něm. Sebemenší část nebe je nadřazena tomuto světu a všemu v něm. Večerní nebo ranní procházka po Boží cestě je víc než tento svět a vše v něm.

Druhy džihádu

Malý džihád není omezen na bitevní pole, to by jeho horizont výrazně zúžilo. Malý džihád má ve skutečnosti tak široký smysl a aplikace, že zahrnuje někdy slovo, někdy ticho, svraštění čela nebo úsměv, opuštění společenství nebo setrvání v něm – krátce vše, co bylo učiněno pro Boha – i podřízení lásky a hněvu Jeho vůli. Všechny snahy o reformu společnosti a lidí jsou součástí džihádu, stejně jako každé úsilí vynaložené pro rodinu, příbuzné, sousedy či společenství.

Malý džihád je materiální. Velký džihád je veden na duchovní frontě, je to náš boj s vnitřním světem a tělesným duchem (nafs)^[1]. Když jsou oba vykonávány úspěšně, nastává kýžená rovnováha. Chybí-li jeden z nich, rovnováha je narušena.

Věřící nacházejí v tomto vyrovnaném džihádu pokoj a vitalitu. Vědí, že v momentu, kdy džihád skončí, zemřou. Věřící, jako stromy, přežijí jen tak dlouho, dokud nesou ovoce. Když strom neplodí, schne a umírá. Pozorujete-li pesimisty, zaznamenáte, že přestali bojovat. Bůh jim odebral Své požehnání, ponechával je vnitřní temnotě a chladu. Ti, kteří vedou džihád, jsou vždy obklopeni láskou a nadšením. Jejich vnitřní svět je jasný, jejich city jsou čisté, jsou na cestě k prosperitě. Každý boj stimuluje myšlenku na ten následující, a tak se vytváří spravedlivý cyklus. Velmi dobrý skutek se stává nástrojem nového dobrého skutku. Naše srdce jsou si vědoma této pravdy:

Ty, kdož kvůli Nám se usilovně snaží, ty věru povedeme po cestách Svých. A Bůh zajisté je s těmi, kdož dobro konají.
(súra Pavouk, 29:69)

Je tolik cest, které vedou k Bohu, kolik je stvoření. Bůh vede ty, kteří za něj bojují, ke spáse na každé z nich. Otevírá cesty k dobru a ochraňuje je před zlem. Každý, kdo nachází Jeho cestu, přímou cestu, nachází cestu střední. Tito lidé následují střední cestu ve zlosti, moudrosti a touze i v džihádu a modlitbě. Tak vede Bůh člověka ke spáse.

Malý džihád je naše aktivní naplňování pokynů a povinností islámu; velký džihád je vyhlášení války destruktivním emocím a myšlenkám našeho ega, zlomyslnosti, nenávisti, závisti, sobeckosti, pýše, aroganci a pompě, které nám brání v dosažení dokonalosti. Tento obtížný a vysilující džihád je nazýván džihádem velkým.

Ve věku štěstí bojovali lidé jako lvi na bitevním poli, a když padla noc, ztratili se v odevzdání Bohu skrze modlitbu a dhikr^[2]. Tito stateční bojovníci opustili svůj život v ústraní, uprostřed modlitby a samoty. Učili se od svého průvodce, Proroka, muže srdce, který byl prvním bojovníkem spirituálního i materiálního džihádu. Podporoval ostatní, aby od Boha žádali odpuštění, a sám byl vždy prvním, kdo tak činil.

Ti, kdo uspěli ve velkém džihádu, uspějí i v džihádu malém; ti, kteří ve velkém zklamali, neuspějí ani v malém. Prorokova manželka ´Á´iša vyprávěla:

Jedné noci se Boží posel zeptal: „´Á´išo, mohu strávit tuto noc se svým Pánem?“ Byl tak jemný, že žádal o taková dovolení. Vznešenost a jemnost byly důležitými rysy jeho hloubky. Odpověděla jsem: „Posle Boží, chtěla bych být s tebou, chci však to, co chceš ty, ještě víc.“ Prorok se omyl^[3] a začal se modlit: „Věru ve stvoření nebes a země a ve střídání noci a dne je znamení pro lidi rozmyslem nadané.“^[4] Plakal a recitoval tento verš až do rána.^[5]

Prorok někdy, aby svou ženu nevzbudil, vstával a modlil se, aniž by se jí ptal. ´Á´iša vzpomínala:

Když jsem jedné noci vstala, nemohla jsem nalézt Božího proroka... Tápala jsem ve tmě a má ruka se dotkla jeho chodidla. Klečel a čelem se dotýkal modlitebního koberce a něco odříkával. Naslouchala jsem jeho modlitbě. Říkal: „Bože, skrývám se ve Tvém soucitu před Tvým hněvem a zlobou. Skrývám se v Tobě, abys mě ušetřil Svého trestu. Můj Pane, skrývám se v Tobě před Tebou, skrývám se v Tvém požehnání před Tvou zlobou, skrývám se v Tvé milosti před Tvou velikostí, skrývám se ve Tvém soucitu před Tvou převahou. Nedokážu Tě velebit tak, jako by ses dovedl velebit sám.“^[6]

Tato událost ukazuje vnitřní hloubku a rozsah velkého džihádu v Prorokově životě. V jiném hadíthu Prorok zmiňuje dva druhy džihádu:

Jsou dva druhy očí, které nikdy neuvidí plameny pekel: ti, kteří jako vojáci ochraňují bitevní pole, a ti, kteří roní slzy ve strachu z Boha. ^[7]

Džihád těch, kteří zapomenou na svůj spánek a jsou strážci v nejnebezpečnějších časech, je džihád materiální. Jejich oči nebudou vystaveny plamenům v pekle. Mučení pekla nezažijí ani ti, kteří podstupují spirituální, velký džihád a pláčou ve strachu před Bohem. Namísto opakování toho, co vykonali jiní, mají mít lidé dobrý záměr a ve svých srdcích a myslích nést vědomí upřímnosti.

Džihád je rovnováha vnitřního a vnějšího boje. Dosažení vnitřní dokonalosti je velký džihád; pomáhat ostatním, aby jej dosáhli, je džihád malý. Když je jeden oddělen od druhého, džihád už není džihádem. Z jednoho se rodí lhostejnost, z druhého anarchie. Duch podobný Muhammadově je jedinou cestou. Jak šťastní jsou ti, kteří hledají cestu spásy pro ostatní, tolik jako pro sebe. Jak šťastní jsou ti, kteří pamatují na vlastní spásu, když zachraňují ostatní!

Tweet

Whatsapp