Na prahu nového milénia

Každé nové století, každé nové milénium znamená stejně jako každý úsvit a svítání i každé jaro nový začátek a naději. V soukolí času, nad nímž nemáme žádnou kontrolu, hledají lidé nový záblesk života, dech čerstvý jako vánek úsvitu, doufají, že vstoupí do světla a zanechají temnotu za sebou, jako by překročili nový práh.

Můžeme jen spekulovat o dobách, kdy se na Zemi objevili první muž a žena. Země je postavena na roveň nebes, ukazuje posvátné stvoření a nese ontologický význam. Hodnota Země tkví v jejích obyvatelích, lidstvu. Podle kalendáře, který dnes používáme, jsme na prahu třetího tisíciletí po narození Ježíše[1]. Protože se čas točí ve šroubovicích relativity, existují i různá měření času. Podle způsobu, který je dnes globálně uznáván, svět zanedlouho překročí práh nového tisíciletí. Podle židovského kalendáře jsme však už uprostřed osmého milénia a podle časového rámce hinduistů žijeme v éře kali yuga. Sledujeme-li kalendář islámský, blížíme se konci první poloviny druhého tisíciletí.

Měli bychom mít ale na paměti, že každé měření času je jen měřením relativním. Uznáváme 100 let jako staletí, ale i období 60 let, doba průměrného lidského života, stojí za zmínku. Z tohoto pohledu jsme již ve čtvrtém tisíciletí od narození Ježíše a třetím tisíciletí po hidžře (přesídlení Proroka z Mekky do Medíny), počátku muslimského kalendáře. Zmiňuji tuto otázku zejména kvůli lidem, zvláště na Západě, které děsí obavy spojované s nastávajícím miléniem.

Lidé žijí v trvalé naději, jsou jejími dětmi. Když svou naději ztratí, ztratí i oheň svého života, i když jejich fyzická existence pokračuje. Mít naději znamená mít víru. Jako je zima jednou čtvrtinou roku, i období, která v životě člověka nebo společnosti odpovídají zimě, jsou relativně krátká. A kola Božích činů kolem sebe šíří tolik chápavé moudrosti a soucitu. Dávají nám najevo, tak jako střídání noci a dne buduje naději člověka a oživuje jeho ducha, že v životě jednotlivce i historii národů jsou doby neštěstí krátké a následuje je čas štěstí.

Tento cyklus Božích dnů, který má své těžiště v Boží moudrosti, není pro ty, kteří mají víru, vhled a správné chápání, ani děsivý, ani přehnaně pesimistický. Je spíše zdrojem stálé reflexe, připomenutím a vděkem za bystré srdce, vnitřní smysl a schopnost slyšet. Tak jako se den rozvíjí v srdci noci a jako v klíně zimy roste jaro, život člověka se v tomto cyklu očišťuje, dospívá a nese očekávané ovoce. Lidské schopnosti dané člověku Bohem se stávají talentem, věda kvete jako růže, na pracovním stole času z ní roste technologie, a lidstvo se stále víc blíží svému cíli.

Tohle není osobní nebo subjektivní postřeh, ale objektivní fakt lidské historie. Samozřejmě zimu nebo události jako bolest, nemoci nebo neštěstí nevítáme. Přestože nemoc může někdy posilovat odolnost těla a jeho imunitu a vést k pokroku medicíny, je patologická a nebezpečná. Stejně tak pozemská i nebeská neštěstí; z teologické a morálního pohledu jsou důsledkem našich hříchů a útlaku, které jsou dost silné na to, aby otřásly zemí i nebem, i toho, že konáme to, co nám zákony a morálka (náboženská i sekulární) zakazují. I když tyto choroby varují člověka před jeho chybami a nedbalostí a vedou k rozvoji geologie, architektury, stavitelství, i když jsou příležitostí k dobročinnosti, tato neštěstí ničí a zraňují.

V Koránu čteme:

A kdyby byl Bůh nezahnal jedny lidi druhými, věru by byly bývaly zničeny poustevny, kostely, modlitebny a místa klanění, v nichž hojně je vzpomínáno jména Božího.
(súra Pouť, 22:40)

Bůh by jinými slovy muži i ženami, kteří mají sklon popírat vše nadřazené i to, že jejich činy budou v příštím světě souzeny, byl poznán tak málo, že by lidé úplně sešli z cesty a Země by už nebyla místem pro život. Bůh řekl:

Je však možné, že je vám nepříjemné něco, co je pro vás dobré, a je možné, že milujete něco, co je pro vás špatné; jedině Bůh to zná, zatímco vy to neznáte.
(súra Kráva, 2:216)

Například válka je za určitých podmínek přípustná. Přestože mohou být války vedeny určitými principy a s cílem zlepšit existující situaci, přínosné, neměly by se vést, protože za sebou nechávají rozvrácené domy a rodiny, plačící sirotky a vdovy.

Skutečnost života není možné popírat ani ignorovat. Lidé jsou zrcadly jmen a atributů Božích a tak se liší od veškerého stvoření tím, že jim byla svěřena odpovědnost za to, že Země bude prospívat v Jeho jménu. Nedokáží-li pochopit moudrost a účel, které spočívají za vším dobrem i zlem, které jim Stvořitel do jejich cesty seslal, nemohou uniknout zoufalství a pesimismu. Pro takového člověka, jakého známe z existencialistické literatury, se život stává bezvýznamným procesem a bytí bezúčelnou prázdnotou, nonsens jediným kritériem, sebevražda zasloužilým činem a smrt jediným únikem z reality.

Základní povaha člověka

Po tomto úvodu se můžeme obrátit k úvahám o třetím tisíciletí.

Lidská historie začíná u dvou lidí, kteří tvoří esenci lidskosti a doplňují jeden druhého. Lidé v těchto časech prvních matek, otců a rodin, které založili, žili klidným životem. Byli jednotnou společností, která sdílela názory, prostředí i životy.

Od těch dní se esence člověka nezměnila a stejná zůstane navždy. Skutečnost obklopující život, fyzická struktura, hlavní rysy a základní potřeby, místo a čas narození a smrti, výběr rodičů, vrozené vlastnosti i přírodní prostředí, se nezměnily. Všechno si žádá základní a neměnnou skutečnost a hodnotu. Rozvoj druhotných skutečností a hodnot musí být založen na ose těchto hodnot primárních tak, aby život pokračoval jako pozemský ráj ve stínu nebe.

Zmínili jsme se o některých problémech, které nás mohou zraňovat. Některé rysy lidí, nenávist, žárlivost, nepřátelství a touha ovládat ostatní, zloba a egoismus, jsou špatné na první pohled. Lidské bytosti mají ale i jiné vrozené síly a potřeby, které jim umožňují pozemský život, například potřebu jídla a pití, touhu a hněv.

Všechny lidské síly, potřeby a touhy je třeba vést a kultivovat k věčným, univerzálním a neměnným hodnotám, které odpovídají základním aspektům lidskosti. A tak mohou být potřeba jíst a pít, touha i hněv zkroceny a přeměněny v prostředky dobra. Zdroji čistoty a dobra mohou být stejně tak egoismus a nenávist. Žárlivost a rivalita mohou být proměněny v soupeření v milosrdnosti a dobrých skutcích. Pocit nepřátelství lze transformovat v nepřátelství vůči Satanovi, největšímu nepříteli lidstva, a nepřátelství a nenávisti jako takovým. Lačnost a vztek mohou člověka přimět, aby neúnavně konal dobro. Egoismus může ukázat na to špatné v tělesném já (nasf) a tak vést k očištění duše a nesmlouvavosti vůči zlu.

Všechny pomýlené pocity mohou být díky snaze a kontrole zdrojem dobra. Tak člověk dosahuje úrovně nejlepšího ze stvoření a vydává se na cestu proměny z potenciálního člověka ve skutečnou a dokonalou lidskou bytost, v nejlepší symbol, příklad a představitele stvoření a bytí.

Přesto skutečnost lidského života tyto možnosti obvykle nenásleduje. Špatné často přemůže člověka a ovládá jej do takové míry, že je i náboženství, které vede člověka k dobru a laskavosti, zneužíváno. Lidský život na úrovni jedinců i lidstva je souhrnem osobního zápasu a jeho vnějších projevů. Tato doba učinila společnost, historii i osobní svět jednotlivců arénou boje a zápasu, války, útlaku a tyranie a jejich důsledky trpí nejčastěji sám člověk.

Vždy sklízíme úrodu svých činů. V prvních obdobích historie žilo lidstvo šťastný život jednotné společnosti, jejíž členové sdíleli radost i bolest. Později však kvůli žárlivosti, hněvu a touze po právech a majetku ostatních nechali své šíje i nohy spoutat rezivými řetězy útlaku. Došlo tak i k vraždě Ábela a lidstvo vstoupilo na cestu nejednoty. Přestože tisíciletí ubíhají jedno po druhém, jako dny, roční období a roky, tento koloběh pokračuje dál.

Druhé tisíciletí

Druhé tisíciletí začalo křížovými výpravami a mongolskou invazí do muslimského světa, který byl v té době srdcem světa a historie. Navzdory válkám a ničení a navzdory zločinům, k nimž došlo někdy ve jménu náboženství, jindy ve jménu peněz, politiky nebo vojenské převahy, zažilo toto tisíciletí vrchol civilizací Východu, civilizací založených na spiritualitě, metafyzice, univerzálních a věčných hodnotách, i civilizací Západu vycházejících z fyzické vědy. Toto tisíciletí přineslo i mnoho důležitých zeměpisných objevů a vědeckých vynálezů.

Civilizace Východu a Západu ale existovaly odděleně jedna od druhé. Toto oddělení, k němuž nemělo nikdy dojít, bylo založeno na skutečnosti, že Východ ustoupil od rozumu a vědy, a Západ opustil spiritualitu, metafyziku a věčné, neměnné hodnoty. Poslední století druhého milénia zažila katastrofy, které je těžké pochopit. Kvůli rostoucí aroganci a pýše lidí na své úspěchy, muselo lidstvo zažít kolonialismus, šílené masakry, revoluce, které stály miliony životů, nepředstavitelně krvavé a ničivé války, rasovou diskriminaci, obrovskou sociální a ekonomickou nespravedlnost i železné opony spuštěné režimy, jejichž ideologie a filozofie se snažily popřít esenci, svobodu, hodnotu a čest člověka.

Částečně proto a částečně kvůli biblickým předzvěstem se někteří lidé na Západě obávají, že svět znovu zaplaví krev, hnis a ničení. Hledí pesimisticky a s obavami k tomu, co nové milénium přinese.

Naše očekávání

Moderní prostředky komunikace a dopravy změnily svět v globální vesnici. Ti, kteří očekávají, že radikální změny v jednotlivých státech budou utvářeny jen těmito zeměmi samotnými, stále aktuální skutečnost nepochopili. Tato doba je časem interakce. Národy a lidé jsou na sobě stále více závislí, a to přináší vzájemné sbližování.

Tato síť vztahů, která překonala období brutálního kolonialismu a existuje na bázi oboustranných zájmů, poskytuje výhody i slabším stranám. Díky pokroku v technologii, zvláště v digitálních elektronických technologiích, stále narůstá výměna informací. Jedinci se tak dostávají do popředí a je nevyhnutelné, že opresivní režimy nahradí demokratické vlády respektující lidská práva.

Protože každý člověk reprezentuje celé lidstvo, individuální práva nemohou být obětována ve jménu společnosti a sociální práva závisí na právech jednotlivců. Proto se základním lidským právům a svobodám, které existují ve zjevených náboženstvích, dostalo priority ve všech vztazích. Primární je právo na život, který je propůjčen, a může tak být odňat jen Bohem. Základním principem Koránu, který zdůrazňuje význam tohoto práva v islámu, je:

Ten, jenž zabije člověka – nikoli pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi – bude souzen, jako by zabil lidstvo veškeré.
(súra Prostřený stůl, 5:32)

Dalšími právy jsou svoboda vyznání a víry, myšlení a slova, právo vlastnit majetek, právo na nedotknutelnost domova, právo ženit se a mít děti, komunikovat a cestovat, právo na přístup ke vzdělání. Principy islámu jsou založeny na těchto a dalších právech, která nyní přijímají moderní systémy, jako právo na ochranu života, náboženství, majetku, reprodukce a myšlení, stejně jako základní pojetí rovnosti lidí, potažmo odmítnutí jakékoli rasové, etnické nebo jazykové diskriminace. Vše tohle bude – a mělo by být – nezbytností nového milénia.

Věřím a doufám, že svět nového tisíciletí bude navzdory strachu některých lidí šťastnější, spravedlivější a milosrdnější místo. Islám, křesťanství a judaismus pocházejí ze stejného kořene, je jim společná základní víra a pijí ze stejného pramene. Přestože byly po staletí rivaly, jejich společné body a odpovědnost za budování šťastného světa pro všechny Boží bytosti, kterou sdílejí, činí dialog mezi nimi nezbytným. Už nyní se rozšířil tak, že zahrnuje i náboženství Asie a jiných oblastí a jeho výsledky byly pozitivní.

Předchozí generace zažily hořký boj, ke kterému nikdy nemělo dojít, boj mezi náboženstvím a vědou. Tento konflikt dal vzniknout ateismu a materialismu, které ovlivnily křesťanství více než jiná náboženství. Věda nemůže být v protikladu k náboženství, protože jejím cílem je pochopit přírodu a lidstvo, které jsou projevy Božích atributů vůle a moci. Náboženství má svůj zdroj v Božím atributu řeči, který se v lidské historii projevoval skrze Svatá písma, jakými jsou Korán, Žalmy nebo Tóra, která byla zjevována prorokům počínaje Adamem. Díky úsilí křesťanských i muslimských teologů a vědců se zdá, že konflikt vědy a náboženství, který trval několik staletí, skončí, nebo bude alespoň konečně pochopena jeho absurdita.

Konec tohoto konfliktu a nový styl vzdělávání, které spojí náboženské a vědecké poznání s morálkou a spiritualitou, zrodí osvíceného člověka se srdcem ozářeným náboženskou vědou a spiritualitou, myslí ozářenou pozitivní vědou, jemuž budou vlastní všechny lidské hodnoty a který dokáže rozeznat socioekonomické a politické podmínky své doby. Náš starý svět prožije nádherné jaro před tím, než zanikne. Propast mezi chudými a bohatými se zúží, bohatství světa bude distribuováno spravedlivěji podle práce, kapitálu a potřeb, základní lidská práva a svobody budou zaručeny. Jednotlivci vystoupí do popředí, a až se naučí, jak poznat svůj potenciál, na křídlech lásky, poznání a víry budou stoupat po cestě k tomu stát se nejpovznesenějším člověkem.

V tomto novém jaru lidé díky vědeckému a technologickému pokroku pochopí, že současná úroveň vědy a technologie odráží úroveň života. Lidstvo bude cestovat do vesmíru jako do sousední země. Cestovatelé mířící k Bohu, tito lidé oddaní lásce, kteří nemají čas na nepřátelství, ponesou inspiraci svého ducha do příštího světa.

Ano, jaro povstane na základech lásky, soucitu, dialogu, přijetí, respektu, spravedlnosti a práva. Bude časem, v němž lidstvo objeví svou skutečnou esenci. Ať se stane cokoli, lidstvo svou cestu dříve nebo později nalezne a nikdo tomu nemůže zabránit. Modlíme se k Nekonečně milosrdnému, aby nenechal naše naděje a očekávání přijít vniveč.

[1] I Ježíš, Ísá, je islámem považován za jednoho z proroků před Muhammadem.
Pin It
  • Vytvořeno dne .
Copyright © 2020 Fethullah Gülen webové stránky. Všechna práva vyhrazena.
fgulen.com je oficiální zdroj Fethullah Gülen, proslulý turecký učenec a intelektuální.