Výzva k soucitu
Je zřejmé, že ti, kteří nesdílejí hodnoty minulosti nebo se nespoléhají na stejné zdroje jako my, nepochopí naše utrpení, a budou spíš zmateni naším chováním. Ti, kteří se na přítomnost a budoucnost dívají z čistě materialistických pozic a kteří se životem zacházejí, jak žádá tělo, nemohou pocítit a zakusit nic, co překračuje jeho povrchní potěšení. Podle stejného pokřiveného pohledu to, co není spojeno s tělesností, nestojí ani za zmínku. Minulost ani budoucnost nemají žádný význam, jsou jen útočišti, kam se ztrácí přítomnost. To, co takoví lidé považují za nezbytné, je přítomnost; ostatní je ztráta času. Tito lidé uvěznění v úzké perspektivě pravděpodobně nepochopí prohlášení, „kdybys věděl, co vím já, málokdy by ses smál a často plakal“ . Sultán slov, Prorok, který tento hadíth vyslovil, věděl, zač bude plakat, právě tak jako jsou vyspělé duše, uspokojené jen vírou, božskou znalostí a láskou, připraveny se svou zbrojí na věčnost, vědí, zač roní slzy a zač bojují. Tito lidé mají řadu důvodů plakat.
Vedle hledání víry a míru – o které se zajímá každý – či nebezpečí utonutí v nevíře existuje celá řada problémů, sociálních, ekonomických, politických a kulturních, které musí být vyřešeny. O nespravedlnosti se uvažuje jako o kořenu neklidu ve společnosti. Některé zákony musejí být přehodnoceny v souladu s hodnotami lidskosti a principy spravedlnosti a svědomí. Existují naděje a ideály směřující k věčnosti i propaganda moci a překážky demokracii.
V mnoha oblastech emoce stále dominují rozumu a řád se řídí nezodpovědnou mocí. Na mnoha místech světa stojí lidské chyby slzy a krev. Lidé jsou čas od času přinuceni odrazit se směrem k ráji nebo tvrdě tlačeni vstříc peklu bez ohledu na svou víru, názory a moc. Každý den se vytvářejí nové a nové tábory a lidé proti sobě válčí za své názory, každá ideologie vytváří životní styl, který jí vyhovuje. Lidé jsou nuceni tomuto úzkému portrétu svým životem vyhovět. Po celém světě, na stovkách míst, je lidské svědomí popíráno, vůle společenství ignorována, oči svědomí oslepovány.
Nejsnazší cestou, jak se osvobodit od této bolesti, jak se zbavit osobního a společenského útlaku, je přestat zasahovat do svědomí lidí a ukázat jim, jak existovat podle jejich vlastního vědomí a vůle. Pouze pokud je svědomí udržováno živé a společnost respektuje vůli a vědomí, mohou lidé zůstat lidskými a směřovat k hodnotám lidskosti. Jedinci mohou být za skutečné občany považováni, pouze pokud existují se svébytným svědomím a vůlí, a jsou tak dost vyspělí, aby ostatním spirituálně pomáhali.
Jinak je společnost nevyhnutelně zaplavena různými sociálními, politickými a ekonomickými problémy. Společenství, které se skládá z nerovných a nesoudržných částí, nemůže být nazýváno národem. Dav, který byl národem, ale upadl tak, že už nemá naději na uzdravení, nemůže nabídnout žádnou budoucnost. Šťastná hvězda naší společnosti nám bude útěchou jen, usilujeme-li o spásu ostatních, ramena vedle ramen, s dlaněmi otevřenými nebi.[1]
Základy toho, co nám pomáhá dosáhnout vyspělosti, leží v uvědomění víry a etických aspektů všech činů, spirituálním, vědomém a smyslovém obnovování a posuzování všeho pravostí srdce. S tímto osvícením dokážeme přesáhnout limity individuality, přizpůsobit potřeby těmto principům a chápat, co potřebujeme. Dokážeme dokonce spojit vše s věčností a měřit nejvyšším měřítkem. A tak se dokážeme podílet na všech výhodách lidství, dokážeme být nejdokonalejší formou přirozenosti.[2] Věřím, že ti požehnaní, kteří dokáží tento klíčový bod pochopit, nepovedou po přímé cestě[3] jen ostatní, ale zajistí si také svou vlastní budoucnost.
Cítím se povinován znovu zdůraznit, že každý individuální projekt osvěty, který není naplánován, aby prospěl společenství, je odsouzen k neúspěchu. Není možné oživit hodnoty, které byly zničeny v srdcích, svědomí nebo vůli společnosti. Stejně jako plány na spásu jednotlivce, které nejsou spojeny se spásou ostatních, jsou jen iluze, je pouhou fantazií myšlenka, že úspěchu lze dosáhnout vědomím jednotlivce.
Věřím, že si uvědomíme, že každý z nás má vlastní ruce, ale až když je spojíme, dokážeme všechny problémy vyřešit. Čím altruističtější je náš plán, čím příměji je zaměřen na dobro ostatních, tím konzistentnější a nadějnější je. To, co člověka udržuje při životě, je totiž cíl pozvednout ostatní; osobní zájmy jej ubíjejí a paralyzují. Ti, kteří své životy utrácejí v zaujetí osobními zájmy, se dříve nebo později nevyhnou korupci. Ti, kteří se udržují při životě inspirováním ostatních, kráčejí klidně i místy, kde ostatní odnáší vítr jako listí ze stromů. Tito lidé jsou předurčeni k tomu, aby v maratonu tohoto i příštího světa uspěli.
Nelze důvěřovat přátelství politiků, kteří akceptují bytí a právo na život ostatních, jen pokud slouží jejich vlastním zájmům, a nelze se cítit bezpečně, stanou-li proti sobě. Takoví lidé přemýšlejí jen o vlastních zájmech. Proto se snaží vlichotit do naší přízně tím, že naslouchají naším steskům. Rozdrtí toho, koho nepotřebují, a intrikují proti ostatním. Když jsou u moci, stávají se nelítostnými tyrany, když sílu ztratí, krčí se a podlézají. Jsou neupřímní, ale často sami sobě připravují nejsprostší konec. Sami sebe přesvědčili, že dokáží všechny ostatní oklamat a že jednají správně. Sami sebe dostali do nejdivnější situace a obětovali svou pověst své kariéře. Vypočítavost, které jsou někteří lidé schopni, je vážnou duševní nemocí. Sledují svůj osobní zájem, přestože sami jako lidé nejsou k ničemu. Nezajistí si tak ale ani reputaci, ani svou kariéru, skončí jako shrbení patolízalové.
V jednání lidí služby následuje dlouhé období příprav i tvrdé utrpení prosba o milost, výzva k hledání práv člověka. Tato prosba je téměř vždy za hranicemi odpovědnosti jednotlivce, přesahuje limity vědomí společenské zodpovědnosti, je úkolem pro člověka srdce.
Lidé srdce inspirují každý jeden šlechetný čin, podepisují se na tom, co činí, svou osobitostí, jsou vždy otevření a upřímní. Ať jsou okolnosti sebekrutější a neoblomnější, tito lidé jsou odhodláni nenechat se odvrátit od své cesty, a díky tomu, nakolik se spoléhají na své základy, ničím se nenechají rušit. Dokáží vidět a slyšet Boha, vědět, že jsou s Ním. Jsou to lidé tohoto i příštího světa a jejich vztahy k ostatním lidem mohou být vnímány jako vztah k Bohu. Z perspektivy této pozemskosti je možné sledovat zenit budoucnosti. Život, který takoví lidé vedou, je ve všech podobách dostatečný k spočinutí v klidu přístavu příštího světa. Tato nejčistší z čistých srdcí už dosáhla to, o čem mohou ostatní po tisících let námahy snít. Dosáhla společnosti Boha, usedla společně s obyvateli nebes, kolena vedle kolen, ramena vedle ramen, potvrzují, že jsou věčnými vítězi. Vždy upřímní a vážní hledají tito lidé srdce velké projekty a setkání.
Přemýšlejí o soucitu, mluví o soucitu, hledají cestu, jak se skrze soucit vyjádřit. Jejich snaha je tak upřímná, že usilují vést každého, bez výjimky, k nekonečné rozkoši potěšení příštího světa. Jejich spirituální východiska a vztahy k ostatním odrážejí to, že dlí v přítomnosti Nejvyšší moci. Ostatní umírají, oni dosahují postupného oživování.
Nad maximu, nepřej ostatním, co nepřeješ sobě, usilují tito lidé neustále, aby ostatní mohli profitovat z toho, co lidé srdce rozeznali jako důležité. Neohraničeností svých horizontů dokáží oživit milosrdenství i v srdcích tyranů. Věří, že být na straně těch, kteří jsou utlačováni, je jako být na straně Boha, a proto je podporují.
Žít pro ostatní je tím nejdůležitějším, co chování těchto hrdinů předurčuje. Jejich nejhlubším trápením je, zda jsou jejich kroky správné, a jejich nejvýraznější vlastností jsou nejvyšší ambice usilovat o souhlas Boha. Když bojují za osvícení ostatních, necítí žádnou bolest ani strach. Úspěchy, jichž dosahují, jsou poodhalením Jeho posvátné pomoci, a oni sami se jen skromně sklánějí a každý den, znovu a znovu, se činí ničím. Vzlykají: „Jsi vše, co potřebuji.“
Věky jsme netrpělivě čekali na požehnané ruce, které promění to, čemu se říká zničené krajiny, vyvrácené domovy a odlehlé pouště, v novou skutečnost. Jsme odhodláni čekat s vírou, touhou a odhodláním ještě mnoho dalších let. Kéž očekávání čistých, soucitných srdcí nezůstane nevyslyšeno.
[2] „Stvořili jsme člověka v nejdokonalejší formě a přirozenosti“ (súra Fíkovník, 95:4)
[3] Pojem přímé cesty (as-sirát al-mustaqím) je důležitým konceptem islámu: přímou cestou, která se vyhýbá extrémům a tomu, co Bůh zapovídá, se islám vymezuje vůči jiným věroučným systémům. V první súře Koránu, Otvíratelce, stojí: „Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme, veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou!“ (súra Otvíratelka knihy, 1: 5-7)
- Vytvořeno dne .