Islám – náboženství tolerance

Islám je slovo odvozené z kořenů slov silm a salamah. Znamenají odevzdání se, vedoucí k míru a spokojenosti, nastolení bezpečí a shody.

Islám je náboženství bezpečí a míru. Tyto principy prostupují životy muslimů. Když vstávají k modlitbě, oddělují se od tohoto světa a obracejí se ke svému Pánu ve víře a poslušnosti, stojí vzpřímeně v Jeho přítomnosti. Před dokončením modlitby zdraví ty po své pravici a levici přáním, „mír s tebou a milosrdenství Boží, “ a tak se teprve navracejí do běžného světa.

Pozdrav a přání bezpečí ostatním je v islámu jedním z nejvíce oceňovaných činů. Když se Proroka ptali, co je podle islámu nejprospěšnější, odpověděl: „Nasytit ostatní a zdravit ty, které znáš, a ty, které neznáš.“^[1]

Obvinění islámu z terorismu

Jak nešťastné je, že je islám založený na porozumění a spiritualitě stále pro některé kruhy synonymem terorismu. To je obrovská historická chyba. Skrývat systém, který je vystavěn na bezpečí a víře, závojem terorismu ukazuje, že duch islámu je nepoznán. Ten, kdo by chtěl poznat pravou tvář islámu skrze jeho původní zdroje, historii a představitele, musí objevit, že neobsahuje hněv, krutost ani fanatismus. Je náboženstvím odpouštění, promíjení a tolerance, jak krásně vyjádřili světci a princové lásky jako Rumí, Yunus Emre, Ahmed Yeseví, Bediüzzaman a další. Tito muži věnovali své životy učení o toleranci a každý z nich se stal legendou své doby, protože lásku a toleranci ztělesnil.

Džihád může být veden v sebeobraně, nebo aby odstranil překážky mezi Bohem a svobodnou vůlí člověka. Naše historie je plna příkladů, které ukazují, jak byla tato zásada uvedena v život.

Samozřejmě mohou existovat případy, kdy je válka nevyhnutelná. Verše Koránu týkající se džihádu seslané pro zcela konkrétní podmínky byly některými krátkozrakými jednotlivci zobecněny. Ačkoli ve skutečnosti je válka pouze jevem druhotného významu. Tito lidé ji však vnímají jako problém klíčový a skutečný význam a ducha islámu nechápou. Jejich neschopnost dosáhnout rovnováhy mezi tím, co je primární a co druhotné, vede ostatní k závěru, že islám obhajuje zlobu a nenávist, ačkoli praví muslimové jsou plni lásky a pochopení pro každé stvoření. Jak výstižné je toto dvojverší!

Muhammad byl zrozen z lásky,
co může být zrozeno z lásky bez Muhammada?

Láska je základem stvoření

Chlouba lidstva, Prorok Muhammad, byl mužem lásky a pochopení. Jedno z jeho jmen je Habibulláh (Miláček Boha). Vedle významu ten, kdo miluje, znamená habib také ten, kdo je milován, ten, kdo miluje Boha, a ten, koho Bůh miluje. Súfijští mistři jako Imám Rabbání, Mewlána Chalíd a Šáh Walijjulláh zmiňují lásku jako konečné zastavení na spirituální cestě.

Bůh stvořil vesmír jako projev Své lásky ke Svým stvořením, a především člověku, a islám je látkou, která byla z této lásky utkána. Slovy Bediüzzamana, láska je základem stvoření. Stejně tak jako matka miluje své dítě a dovolí lékaři, aby provedl operaci, která dítěti zachrání život, islám umožňuje džihád, válku, která je nezbytná k tomu, aby byla zachována základní lidská práva jako právo na život a náboženskou svobodu. Džihád však neznamená výhradně válku.

Jednou mi přítel řekl: „Bez výjimky a ohledu na rozdíly víry se setkáváš s kýmkoli a tak překonáváš napětí mezi muslimy a jejich možnými oponenty. Je ale principem islámu milovat ty věci nebo lidi, kteří musejí být na Boží cestě milováni, a odmítat ty věci nebo lidi, kteří musejí být na Boží cestě odmítáni.“ Tento princip je však často chápán mylně, protože podle islámu, který učí lásku na cestě Boží, mají být milována všechna stvoření.

Nutnost na Boží cestě odmítat se vztahuje jen na pocity, myšlenky a vlastnosti. Proto máme odmítat koncepty jako nesmrtelnost člověka, nevíra a mnohobožství, ale ne člověka, který je jejich nositelem. Bůh stvořil člověka jako vznešenou bytost, a každý má, do určité míry, na této vznešenosti podíl. Jeho Posel jednou povstal z respektu k lidskosti, když kolem procházelo židovské pohřební procesí. Když ho upozornili, že pohřbívaný je žid, Prorok odpověděl: „Ale je člověk,“ a projevil hodnotu, kterou islám připisuje lidem.^[2]

Tento čin ukazuje, jak vysoce Prorok respektoval každého člověka. Proto žádná účast jednotlivce nebo instituce, která o sobě prohlašuje, že je muslimská, na teroristických aktivitách nemůže být odůvodňována islámem. Důvod těchto činů musí být hledán v nich samotných, v nesprávných výkladech víry nebo jiných faktorech a motivech. Islám nepodporuje teror, jak tedy může být teroristou někdo, kdo islámu rozumí správně?

Kdybychom dokázali šířit chápání islámu takových hrdinů lásky, jakými byli Niyazí-i Misri, Yunus Emre a Rúmí, po celém světě, kdybychom dokázali rozšířit poselství lásky, dialogu a tolerance mezi těmi, kteří po něm touží, každý by se obrátil k přijetí lásky, míru a tolerance, které reprezentujeme.

Prorok zakázal dokonce i slovní urážky nevěřících. Například Abú Džáhl přes všechny Prorokovy snahy zemřel, aniž by přijal islám. Jeho nevíra a nepřátelství vůči Prorokovi byly takové, že si zasloužil titul Abú Džáhl: otec ignorance a nestoudnosti.

Jednou byl mezi Prorokovými druhy přítomen i syn Abú Džáhla, Ikrimah, a navzdory všemu nepřátelství pokáral Prorok jednoho ze svých druhů, který byl slyšen, jak Abú Džáhla uráží: „Nezraňujte ostatní kritizováním jejich otců.“^[3] Jindy řekl: „Urážet svou matku nebo otce je velký hřích.“ Prorokův druh se zeptal: „Proroku Boží, mohl by někdo urazit své rodiče?“ Princ proroků odpověděl: „Když někdo urazil otce někoho jiného a ten na oplátku urazil jeho otce, nebo když někdo urazil matku někoho jiného a ten učiní na oplátku totéž, urazí tak své vlastní rodiče.“^[4]

Zatímco Prorok milosrdenství byl vůči ostatním neobvykle citlivý, dnešní muslimové omlouvají své špatné chování náboženstvím. To ukazuje, že nechápou islám, náboženství, v němž žádné místo pro zlobu a nenávist není.

Korán naléhavě vyzývá k odpouštění a toleranci. V jednom verši se o trpělivých lidech říká:

Pospíchejte k milosti od Pána svého a k zahradě, jejíž šířka se rovná nebesům a zemi a jež připravena je pro bohabojné, kteří rozdávají almužny ve štěstí i v neštěstí a kteří krotí hněv svůj a odpouštějí lidem. Bůh věru miluje ty, kdož dobro činí.
(súra Rod ´Imránův, 3: 133- 134)

Muslimové by se tedy neměli mstít, i kdyby byli slovně napadáni. Je-li to možné, jak říká Yunus, měli by se chovat, jako by neměli ruce nebo jazyk, jimiž by mohli odpovědět, a srdce, v němž by mohli nést zlobu. Musejí spolknout svůj hněv a zavřít oči před chybami druhých. Slova použitá v tomto verši jsou velmi významná. Sloveso kazm, překládané jako spolknutí, znamená doslova spolknout něco jako osten, věc, kterou vlastně spolknout nejde. Jiný verš popisující vlastnosti věřících, říká:

A ti, kdož křivě nesvědčí, a když kolem řečí hnusných jdou, míjejí je důstojně.
(súra Spásné zjevení, 25:72)

Pohlížíme-li na povznesený život Božího posla, vidíme, že vždy uplatňoval zásady prezentované Koránem. Jeden z jeho druhů například litoval svého hříchu a přiznal se: „Jsem vinen nevěrou. Ať už je můj trest jakýkoli, vyslov ho a očisti mě.“ Princ proroků ale řekl: „Vrať se a čiň pokání, protože hříchy odpouští Bůh.“^[5] Tato událost se opakovala třikrát. Jiný člověk si stěžoval, že mu někdo ukradl jeho majetek. Těsně před tím, než měl být rozsudek nad viníkem vykonán, řekl: „Změnil jsem svůj názor a nevím, proč jsem usiloval o soud.“ Prorok se zeptal: „Proč jsi tento případ vůbec před soud přinesl? Proč jsi mu neodpustil už na počátku?“^[6]

Z těchto příkladů je jasné, že chování těch, kteří jednají s nepřátelstvím a nenávistí, kteří na ostatní pohlížejí s hněvem, očerňují je jako nevěrníky, jsou neislámské, protože islám je náboženství lásky a tolerance. Muslim je člověkem lásky a citu, který se vyhýbá jakémukoli násilí a k ničemu a nikomu nechová zlobu ani nenávist.