Vzdělání od kolébky po hrob

Hlavním úkolem a účelem lidského života je hledat porozumění. Snaha o jejich naplnění, vzdělávání, je procesem zdokonalování, kterého dosahujeme ve spirituální, intelektuální i fyzické dimenzi svého bytí, procesem dosahování úrovně vymezené člověku jako dokonalý vzor stvoření. Při narození, na úsvitu pozemské fáze naší cesty ze světa ducha do světa věčnosti, jsme zcela neschopní a dokonale odkázaní na ostatní. Většina zvířat se rodí, jako by byla již vyspělá nebo předem zdokonalená. Během několika hodin, dní nebo měsíců se naučí vše nutné pro své přežití, vztahy se svým prostředím nebo jinými bytostmi. Například vrabci nebo včely získají všechny fyzické a sociální dovednosti, které potřebují, během dvaceti dní; abychom dosáhli srovnatelného vývoje, potřebujeme my nejméně dvacet let.

Rodíme se bezmocní a neznalí zákonů života a musíme se pláčem domáhat pomoci ostatních. Teprve po roce se dokážeme postavit na vlastní nohy a začít chodit. Když je nám patnáct, čeká se, že pochopíme rozdíl mezi dobrem a zlem, prospěšným a nebezpečným. Dosáhnout intelektuální a spirituální dokonalosti však bude trvat celý život. Hlavním úkolem našeho života je ale dosáhnout dokonalosti a čistoty myšlení, vnímání a víry. Plněním naší služby Stvořiteli, Dárci a Ochránci, pronikáním k tajemství stvoření naším potenciálem a schopnostmi se snažíme dosáhnout úrovně pravé lidskosti a stát se hodnými požehnaného, věčného života v jiném, povzneseném světě.

Naše lidskost je přímo úměrná čistotě našich emocí. I když se ti, kteří jsou naplněni negativními pocity, a ti, jejichž duše ovlivnil egoismus, jeví jako lidé, je zpochybnitelné, zda lidmi skutečně jsou. Každý dokáže zdokonalovat své tělo, ale jen nemnozí mohou vzdělávat svou mysl a své city. Jedno produkuje silné tělo, druhé spirituálního člověka.

Naše vrozené schopnosti a vzdělávání

Od časů Ibn Miskawajha^[1] byly lidské schopnosti nebo sklony rozdělovány do tří kategorií, jimiž jsou rozum, hněv a touha. Rozum zahrnuje naši schopnost vnímání, představivosti, počítání, paměti nebo učení. Hněv pokrývá naši schopnost sebeobrany, která je podle islámského práva nezbytná k ochraně víry, náboženství, čistoty a vlastnictví, života a rodiny a dalších posvátných hodnot. Touha je název pro hnací sílu naší animální touhy:

Je okrášlena pro lidi láska vášnivá k ženám, k synům, k nahromaděným kintárům zlata a stříbra, k čistokrevným koním, ke stádům i k polím obdělaným. To vše je však jen užívání života pozemského, zatímco u Boha je útočiště nejkrásnější.
(súra Rod ´Imránův, 3:14)

Podobné sklony mají i jiná stvoření. Touha, inteligence nebo odhodlání ochraňovat svůj život a území, jsou však u jiných bytostí, na rozdíl od člověka, omezeny. Každý z nás je obdařen svobodnou vůlí a z ní vyplývající povinností kontrolovat svou sílu. Tento boj o disciplínu určuje naši lidskost. Ve vzájemných kombinacích a za různých okolností jsou ale naše možnosti často vyjadřovány žárlivostí, nenávistí, nepřátelstvím, pokrytectvím nebo okázalostí. I ty musíme mít pod kontrolou.

Lidé nejsou jen tělem a myslí. Každý z nás má i ducha, který musí být uspokojen. Bez tohoto nenalezneme skutečné štěstí nebo dokonalost. Duchovní uspokojení je možné jen skrze poznání Boha a víru v Něj. Jsme-li uvězněni ve fyzickém světě, může být pro naše vlastní fyzické bytí, čas a prostor jako žalář. Z tohoto vězení můžeme uniknout vírou a pravidelnou modlitbou, vyvarováním se krajnostem při využívání našich schopností a síly.

Nesmíme se snažit zničit své touhy, ale používat svobodnou vůli k jejich očistě a směřování ke ctnosti. Neočekává se od nás, že žádost eliminujeme, ale že ji budeme uspokojovat správně. Štěstí leží v podřízení naší žádosti správným hranicím mravnosti a zdrženlivosti, nikoli zhýralosti.

Stejně tak žárlivost může být směřována k soutěžení bez zášti, které nás inspiruje k tomu srovnávat se s těmi, již vynikají dobrotou a správnými činy. Dokážeme-li kontrolovat svůj rozum, můžeme dosáhnout poznání a moudrosti. Očista a kontrola hněvu přináší odvahu a trpělivost, kontrola naší vášně a touhy vede ke zdrženlivosti.

Je-li ctnost středem kruhu a jakýkoli pohyb směrem od něj neřestí, narůstá neřest tím víc, čím dál jsme od středu vzdáleni. Proti každé ctnosti tak stojí nevyčíslitelné množství možných prohřešků, protože střed kruhu je pouze jeden, ale množství bodů kolem něj nekonečné. Je už nepodstatné, kterým směrem se náš pohyb vychýlí, vzdálení se od středu, v jakémkoli směru, je neřest.

S každou morální ctností jsou spojeny dva extrémy: nedokonalost a přehánění. Dva extrémy spojené s moudrostí jsou hloupost a vychytralost. Pro odvahu existují extrémy bojácnosti a nerozvážnosti, pro zdrženlivost nekontrolovatelná touha a letargie. Zdokonalování člověka, nejvyšší účel našeho bytí, spočívá v udržování rovnováhy a umírněnosti mezi dvěma extrémy, které patří ke každé ctnosti. Abú Tálib^[2] měl říci:

Bůh vybavil anděly intelektem bez touhy, vášně nebo hněvu, zvířata vybavil hněvem a touhou bez intelektu. Lidstvo pozvedl tím, že mu svěřil všechny tyto vlastnosti. A tak může-li intelekt člověka ovládnout jeho touhu a prudkost, povznáší se člověk nad anděly, protože svého postavení dosahuje navzdory překážkám, které andělé neznají.

Společenství je možné pozvednout jen pozvednutím mladých generací, nikoli potřením těch, kteří se vydali po špatné cestě. Dokud se semena víry, tradice a historického vědomí nerozšíří po celé zemi, bude se nové zlo objevovat a růst všude tam, odkud už bylo vykořeněno.

Pravý význam a hodnota vzdělávání

Vzdělávání učením a správným životem je službou, která se projevuje v Božím jméně Rabb (Ten, který dává poznání a trvání). Jejich naplněním můžeme dosáhnout úrovně skutečného lidství a stát se prospěšnými pro společnost.

Vzdělávání je nezbytné pro společnost i jednotlivce. Naše lidskost je úměrná čistotě našich citů. Budoucnost národa závisí na jeho mladé generaci. Kdokoli chce zabezpečit svou budoucnost, musí výchově dětí věnovat nejméně tolik energie, kolik věnuje ostatním otázkám. Národ, který se nestará o svou mládež, vystavuje ji cizím vlivům a narušuje její identitu, bude kulturně i politicky slabý.

Důvod, proč u dnešní generace vidíme tolik neřesti, je stejný jako důvod neschopnosti některých představitelů a problémů celé společnosti a leží v podmínkách doby před 25 lety.

I ti, kteří jsou zodpovědní za vzdělávání dnešních mladých lidí, budou zodpovědní za neřesti i ctnosti, které se objeví za 25 let. Ti, kteří chtějí předpovídat budoucnost národa, mohou dosáhnout přesných výsledků, zaměří-li se na vzdělání a výchovu, kterých se dostává mladým lidem. Skutečný život je možný jen poznáním. Proto ti, kteří odmítají učit se i vyučovat, jako by byli mrtví, i když jsou naživu; byli jsme stvořeni, abychom se učili a dělili se o to, co jsme se naučili, s ostatními.

Schopnost činit správná rozhodnutí závisí na zdravé mysli a schopnosti zdravého myšlení. Věda a poznání mysl osvěcují a rozvíjejí. Proto se mysl, které je poznání odepřeno, nemůže správně rozhodovat, vždy bude vystavena klamům a ohrožena tím, že se vydá nesprávným směrem.

Jsme skutečnými lidmi, jen pokud se učíme, vyučujeme a inspirujeme ostatní. Je obtížné pohlížet na ty, kteří jsou lhostejní k učení, jako na skutečné lidi. Otázkou je také, zda jsou lidmi ti, kteří jsou vzdělaní, ale neobnovují sebe samé, aby se stali příkladem ostatním. Postavení a hodnota nabyté poznáním a vědou jsou vyšší a trvalejší než ty dosažené jinými cestami.

Kvůli významu učení a vyučování je nezbytné, abychom poznali, co se učit a vyučovat, i kdy a jak je tak třeba činit. Přestože je vzdělání hodnotou samo o sobě, jeho účelem je učinit poznání průvodcem života a osvětlovat cestu ke zdokonalení člověka. Proto je každá znalost získaná pro sebe samou břemenem pro svého nositele a věda, která nesměřuje k vyšším cílům, klamem.

Znalost získaná k legitimnímu účelu je ale pro svého nositele nevyčerpatelným zdrojem požehnání.

Ti, kteří takový zdroj mají, jsou vždy vyhledáváni jako prameny čerstvé vody, a mohou vést ostatní k dobru. Znalost omezená na prázdné teorie a útržky informací, které vyvolávají podezíravost v myslích a zatemňují srdce, jsou jako hromada odpadků, kolem kterých se zmítají zoufalé a zmatené duše.

Proto by měla věda usilovat o odkrytí povahy lidství a záhady stvoření. Jakékoli poznání, i poznání vědecké, je legitimní, pouze pokud vrhá světlo na tajemství lidské povahy a ozařuje temné oblasti bytí.

Rodina, škola a prostředí

Lidé, kteří si chtějí být jisti svou budoucností, nemohou být lhostejní k tomu, jak jsou vzdělávány jejich děti. Rodina, škola, prostředí a masová média musejí spolupracovat, aby dosáhly požadovaných výsledků. Nesoulad mezi nimi vystaví mladé lidi protichůdným vlivům, které budou jen rozptylovat jejich energii. Následováním vzdělávací politiky, kterou přijalo dané společenství, by měla ke vzdělávání mladých lidí přispět především média. Školy musejí být tak dokonalé, jak je to jen možné, a to jak svým kurikulem, profesionálním i morálními standardy učitelů, tak svými fyzickými podmínkami. Rodiny musejí poskytovat nezbytné teplo, atmosféru, v níž mají děti vyrůstat.

V raných staletích islámu se všechny duše a srdce snažily pochopit, co žádá Pán nebes a země. Každý rozhovor, diskuse i dopis směřovaly k tomuto cíli. Každý, kdo mohl, nasával pravé hodnoty a ducha z prostředí, které jej obklopovalo. Jako by vše kolem bylo učitelem, který připravuje mysl a duši člověka a rozvíjí jeho možnosti dosáhnout vysoké úrovně v islámské nauce.

První školou, v níž získáváme vzdělání a která musí být zdokonalena, je domov. Domov je životně důležitý pro zdravé generace a zdravý sociální systém. Tato odpovědnost pokračuje po celý život. Dojmy, které získáme ve své rodině, nemohou být později během života nahrazeny. Kontrola rodiny pokračuje ve škole dohledem nad přáteli, knihami nebo místy, které dítě navštěvuje. Rodiče musejí naplnit mysl dítěte znalostmi, než ji zaplní zbytečnosti, protože duše bez pravdy a poznání je polem, kde se může dařit zlým myšlenkám.

Děti však mohou doma získat dobré vzdělání, pouze funguje-li zdravě rodinný život. Zdravý rodinný život, který přispívá trvání národa i lidského pokolení jako celku, formuje i fungující manželství. Pokoj, štěstí a bezpečí doma vytvářejí vzájemnou shodu mezi manželi v myšlení, hodnotách i víře. Páry, které se rozhodnou pro manželství, se musejí navzájem dobře znát a zvážit čistotu svých citů, zdrženlivost, morálku a ctnost více než bohatství a fyzické kouzlo. Chování dětí zrcadlí atmosféru, v níž vyrůstaly. Nefunkční rodinný život se stále více odráží na duši dítěte a tak i na společnosti.

Starší členové rodiny musejí jednat s mladšími s láskou, mladší mají starším projevovat úctu. Rodiče by se měli milovat a respektovat a zacházet s dětmi s citem a s ohledy na jejich pocity. Ke každému dítěti musejí být spravedliví a nesmějí mezi nimi dělat rozdíly. Když rodiče podporují děti, aby rozvíjely své schopnosti a byly prospěšné sobě i společenství, stavějí silný pilíř svého národa. Pokud city svých dětí nekultivují, jako by mezi ostatní vypouštěli škorpiony.

Škola a učitel

Škola může být přirovnána k laboratoři, nabízí elixír, který předchází všem nemocem života. Ti, kteří mají znalost a moudrost nutnou k tomu tento elixír připravit a podat, jsou učitelé.

Škola je místem učení o tomto i příštím světě. Může vrhnout světlo na životně důležité myšlenky a události a umožnit studentům pochopit své lidské i přírodní okolí. Škola může také rychle otevřít cestu k odhalení významu věcí a událostí a tak vést studenty k celosti myšlení. Ve své podstatě je škola místem modlitby a učitelé jsou svatými vůdci.

Učitelé sázejí a uchovávají čistá semena. Zabývají se dobrým a prospěšným, jsou průvodci dětí životem a všemi událostmi, které může přinést. Aby byla škola skutečnou institucí vzdělávání, musejí být studenti provázeni ideálem, láskou ke svému jazyku a znalostí toho, jak jej nejefektivněji používat; musejí mít dobré morální a stálé lidské hodnoty. Jejich sociální identita musí být vystavěna na těchto základech.

Vzdělávání se liší od vyučování. Řada lidí může učit, jen nemnozí dokáží vzdělávat. Společenství se skládají i z jednotlivců prostých vyšších ideálů, dobrých způsobů a lidských hodnot, kteří jsou neomalení a neznají loajalitu přátelství nebo výdrž nepřátelství. Ti, již věří těmto lidem, budou vždy zklamáni, ti, kteří na nich závisejí, zůstanou dříve nebo později bez opory. Nejlepší cestou, jak si osvojit tyto hodnoty, je přitom důkladné náboženské vzdělávání.

Přežití společenství závisí na ideálech a dobrých morálních hodnotách stejně jako na schopnosti dosáhnout nezbytné úrovně vědeckého a technologického pokroku. Proto by měly být vyučovány obchod a řemesla, a to nejpozději na úrovni základních škol. Dobrá škola není jen budova, kde jsou předávány teoretické informace, ale instituce, kde se studenti připravují na život.

Ve vzdělávání má obrovský význam trpělivost. Vzdělávání lidí je nejposvátnější, ale také nejobtížnější úkol v životě. Na to, aby mohli dosáhnout požadovaného výsledku, nemohou být učitelé jen dobrým osobním příkladem, musejí být také dost trpěliví. Musejí znát dobře své studenty, obracet se k jejich myslím i srdcím, duchu i citům. Nejlepší cestou vzdělávání lidí je projevit zvláštní zájem o každého jednotlivce, nezapomínat, že každý je unikátním světem.

Škola poskytuje svým žákům možnost stálého poznávání, a mluví k nim, i když je ticho. Zdá, že se škola zabývá jen jednou fází života, ve skutečnosti však dominuje všem obdobím a událostem. Po zbytek svého života opakují žáci to, co se naučili ve škole, a tato zkušenost je stále ovlivňuje. Učitelé by měli vědět, jak nalézt cestu k srdci studentů, a dokázat na ně přenést čistotu své mysli a prizma svého srdce. Dobrá lekce je ta, která žákům neposkytne jen užitečné informace nebo dovednosti; měla by je pozvednout k přítomnosti neznámého. To studentům umožňuje získat pronikavé vize skutečnosti věcí a každou událost vidět jako znamení neviděného světa.

Tweet

Whatsapp