Jiný domov
Fethullah Gülen říká: „Básně, stejně jako prosby, vyjadřují zdary i nezdary a radostné i smutné nálady vnitřního světa člověka. Pokud se jednotlivci soustředí na vyšší pravdy, začnou připomínat božský vánek." Gülen, učenec, filozof a básník, se s takovým světem setkal, když se v listopadu 1941 narodil.
Jedním ze zásadních platných pravidel Božího světa je to, že největší věci vyrůstají uvnitř nejmenších věcí. Například semena asi 30-tunové sekvoje v Ekvádoru váží pouze 0,7 mg. Ukrytím oceánu do kapky používá Bůh neviditelnou spermii jako základní stavební materiál lidského organismu. Stejně tak, jak lidé chápou svoji bezmocnost, chudobu a nicotnost před Bohem, budou silní Jeho silou, bohatí Jeho bohatstvím a budou existovat Jeho věčnou existencí.
Lidé, kteří mají vliv na historii, se objevují na nečekaných místech. Podle legendy založili Řím dva bratři, Romulus and Remus, které odkojila vlčice. S ohledem na kritéria lidské velikosti, jak říkal francouzský historik Lamartine a jak uvádějí současné počítače, byl Mohamed, největší člověk, který kdy žil, vychován ve vyprahlém údolí uprostřed pouště. Osmanská říše vyrostla z malého nedůležitého knížectví Seljukid. Ačkoliv si Gülen nepřisuzuje žádnou důležitost, je velmi důležitou osobou.
Narodil se v malé anatolské vesnici Korucuk tvořené 50 až 60 domy, nacházející se v okrese Hasankale kraje Erzurum. Jeho předkové přišli z Ahlatu, malého města provincie Bitlis mezi horami u jezera Van ve východním Turecku. Když vnoučata Proroka utíkala před útlakem v době Umayyad a Abbasid, usadila se v hornaté východní části Turecka, kde „kvetla jako sněženky“ a vytvořila určité duchovní cesty. Bitlis a jeho okolí tudíž získaly označení jako kraj, ve kterém se poprvé smíchaly a propojily turecké kmeny a islámský duch.
Gülen se probudil k životu v místě prostoupeném islámským duchem. Svoji rodinu a dojmy z dětství popisuje takto:
Prvním z rodiny, kdo se usadil v Korucuku, byl můj pradědeček Molla Ahmed, syn Hursida Agy, syna Halila Efendiho. Molla Ahmed byl neobyčejný člověk, který vynikal svými znalostmi a zbožností. Za posledních 30 let svého života si nikdy nelehl do postele a nespal. Říkalo se o něm, že když se mu chtělo spát, sedl si, položil si hlavu na pravé předloktí a na chvíli si zdříml.
Můj dědeček Samil Aga svého otce do určité míry připomínal, neboť byl také mužem příštího světa. Jeho vážnost a důstojnost zapůsobila na lidi ve vesnici tak, že i oni pocítili úctu. Kromě něho měla na mě snad ještě větší vliv moje babička Mûnise HanIm. Byla to vzácná žena, která mluvila jen málo a snažila se svým životem plně naplňovat pravidla islámu. Můj otec na mě také měl veliký vliv. Žil rozvážně, s očima plnýma slz a neplýtval časem. I když vyrostl v malé vesničce uprostřed materiální chudoby, nedostatku a sucha, jeden člověk, který ho dobře znal, o něm řekl, že vypadal, jako by se mu dostalo „královského vychování." Tento štědrý, ušlechtilý ctitel vědění měl bystrou mysl, která se projevovala důvtipem, a celým svým srdcem byl oddán islámu. Moje babička z matčiny strany, Hatice HanIm, byla v každém ohledu příkladem čistoty. Její dcera Refia HanIm, moje matka, byla symbolem soucitu a opravdovosti. Učila Korán všechny ženy ve vesnici i mě, a to dokonce i v dobách, kdy i jeho čtení bylo nesnadné.
Do našeho domu často přicházeli hosté, zejména učenci. Dostávalo se jim velké pozornosti. V dětství a v mládí jsem nikdy nesedával se svými kamarády ani s lidmi ze své věkové skupiny; sedával jsem se staršími lidmi a poslouchal jsem, jak vysvětlují věci, které plnily ducha a srdce.
Můj otec neustále ozdoboval své komentáře vtipnými poznámkami, které zaslechl, nebo které si vymyslel. To ukazuje na jeho vytříbené myšlení. Udělal na mě dojem tím, že nikdy nepřekročil hranici toho, co bylo vhodné. Zachovával tuto hranici jak v lásce, tak i ve hněvu. Byl až do krajnosti vázán k Prorokovým společníkům a lásku k nim vštěpoval i mně a mým sourozencům.
Mimo moji rodinu měl na mě obrovský vliv Muhammed Lütfi Efendi. Každé slovo vycházející z jeho úst působilo jako inspirace přicházející z jiné sféry. Poslouchali jsme pozorně vždy, když mluvil, neboť to bylo, jako bychom slyšeli nebeské věci, které se snesly dolů na Zem.
Nemohu říct, že jsem mu zcela rozuměl, protože zemřel, když mi ještě nebylo ani 16 let. Přesto, neboť byl prvním, kdo probudil moje vědomí a vnímání, jsem se snažil zachytit jeho hledisko svým rozumem a svými přirozenými schopnostmi, neboť mi můj věk bránil ho pochopit. Moje intuice, citlivost a dnešní pocity jsou důsledkem mých pocitů v jeho přítomnosti. [Fethullah Gülen, My Small World, rozhovor s Latifem Erdoganem, deník Zaman]
Jak Gülen zdůrazňuje, toto jedinečné srdce sloužilo jako přístřeší pro všechny vědomé a duchovně vyspělé lidi v kraji, kteří se tam na chvíli zastavili a pak pokračovali v cestě. V důsledku tohoto brzkého kontaktu se staršími lidmi se mladý Gülen pohyboval v prostředí poznání a spirituality již téměř od narození.
Gülen absolvoval svoji první výuku arabštiny a perštiny u svého otce, který rád četl knihy a neustále si četl v Koránu nebo si mumlal básně. Ramiz Efendi byl uchvácen Prorokem Mohamedem a jeho společníky a jeho knihy o nich byly od častého čtení ohmatané nebo roztrhané. Předal tuto lásku ke společníkům svému synovi, což se mělo stát jednou z nejdůležitějších Gülenových stránek. Vysvětluje to jeho obrovskou lásku k Prorokovi a jeho společníkům, která rostla v domě jeho otce jako kouř při pálení kadidla.
Naše staré vesnice
To hluboké ticho, rozjímavý klid a kouzelná příroda, která obklopuje naše představy, když myslíme na naše staré vesnice, které už neexistují.
Kousek ticha, které cítíme a z kterého se radujeme dodnes, ať už u vody nebo v lese, byl vždy součástí přirozené a stálé atmosféry našich starých vesnic. Mezi vesnicemi a městy v minulosti existovalo takové teplé pouto a taková jemná rovnováha, že vesničané nezáviděli městům a jejich obyvatelům a obyvatelé měst nepohlíželi přezíravě na vesničany. Obyvatelé měst někdy skutečně přicházeli žít do vesnic. Vesnice, která byla v té době považována za malé město, byla místem božské krásy, kam obyvatelé měst přijížděli za zábavou a odpočinkem, a také proto, aby byli blízko přírodě. Ve starých vesnicích vždy vládlo příjemné ticho a klid. Ranní slunce, hlasy ovcí a jehňátek, bzučení hmyzu a zpěv ptáků strhávaly naše srdce do sladkých vln radosti a přidávaly své hlasy k hluboké vnitřní hudbě přírody. Večer se život halil do pláště soumraku, tajemného stavu, který okouzloval lidi a vytvářel sny. V noci vždy zněla píseň ticha a klidu.
V tomto blízkém sousedním světě nás výzva k modlitbě a k litaniím, jako jazyk z jiného světa, volala na jiný koncert a přenášela nás do hlubší a duchovnější atmosféry. Dokud cítíme myšlenky a nápady patřící k této posvátné době, nemůžeme se rozejít s naší minulostí a zůstat odděleni od naší budoucnosti. [The Golden Period of Time, Izmir, 1994, 37-42]
- Vytvořeno dne .