Vnitřní hloubka člověka

Fethullah GülenLidské bytosti jsou esencí a životadárným prvkem bytí, klíčovým elementem vesmíru. Lidské bytosti jsou centrem stvoření; vše ostatní, živé i neživé, tvoří soustředné kruhy kolem nich. Vznešený Stvořitel obrátil každé stvoření k člověku, a lidské bytosti ke Své Božské pozornosti. Dal totiž člověku poznat, že je místem, kde je možné nalézt naději a pomoc.

Pro čest, které se lidstvu dostalo ve srovnání se zbytkem stvoření, musí být viděno jako hlas, který vyjadřuje povahu věcí, povahu událostí a samozřejmě i povahu Všemocného, který je za vším. Musí být viděno jako srdce, které objímá celý vesmír. S lidskými bytostmi nalezlo bytí svého vykladače, hmota byla destilována jejich poznáním a tak získala svůj duchovní význam. Vnímání věcí je schopností vlastní jen člověku. Schopnost číst a interpretovat knihu vesmíru je jejich privilegiem a možnost nalézt původ všeho u Stvořitele výjimečným požehnáním. Tichý pohled do vlastního nitra je rozjímáním, jejich řeč moudrostí a láska výkladem všech věcí.

Lidé jsou těmi, jimž bylo věnováno privilegium řídit a užívat stvoření. Lidé jsou těmi, kteří odhalují všechny aspekty pravdy na pozadí přírodních jevů a nabízejí je Stvořiteli. Lidé cítí a rozpoznávají vztah mezi lidstvem, vesmírem a Stvořitelem – vztah, který vede k poznání. Objevují svou hloubku a možnosti, překonávají anděly, protože jim byla dána schopnost vidět velikost oceánu v jediné kapce a všechna slunce v jediném atomu.

Jako pocta Zemi korunují lidé to, co bylo stvořeno dříve. Jejich bytí na Zemi je chloubou fyzického světa spojeného se spirituálními bytostmi na nebesích. Vnímáme-li celé bytí jako rozlehlý oceán, je lidská bytost nejcennější perlou v něm. Je-li vesmír výstavní síní chlubící se svými poklady, je lidská bytost jejím nejvděčnějším návštěvníkem. Jsou-li věci a události úchvatnou harmonií rovnováhy, je lidská bytost jejím citlivým pozorovatelem. Ve světle myšlenky obrácené k víře a zdravému vědomí lidskosti, se bytí, které se zdálo být obklopeno temnotou, rozjasnilo a zkrásnělo – naše srdce se díky nim cítí, jako by byla v ráji.

Dokud lidé nesestoupili na svůj pozemský trůn, andělé a jiné duchovní bytosti si vypůjčili prapor, který hlásá pravdu na obzorech ducha. Prapor, poctěný příchodem lidskosti, zavlál už ale i nad výšinami tohoto smrtelného světa. A zeměkoule – tak malá ve srovnání s nebesy – byla povýšena na roveň nebe, protože je obzorem toho, co přijde po ní. Člověk byl vždy korunou stvoření a bude jí, dokud bude víra zdrojem radosti, dokud bude islám zákonem života, dokud vědomí Boha a lásky bude naší vnitřní dynamikou.

Země je závislá na světle, které šíří lidskost … Toto světlo je darem Všemocného, projevem Jeho zvláštním přízně, kterou bylo lidstvo poctěno a učiněno výjimečným květem v zahradách krásy. Imám al-Ghazzálí[1] ji popsal takto: „stvoření nemůže být estetičtější, krásnější ani více fascinující.“ Lidstvo je jako jediný slavík tohoto světa, který je stínem ráje.

Tyto výstavní síně – jedna vedle druhé – byly vystavěny jen pro lidstvo. Tento svět byl vytvořen jako zahrada pro ty nejvzácnější růže, oceány bytí byly stvořeny jako lastury této perly. Celé bytí, jako by bylo vysloveno jediným hlasem skrze lidstvo, pro lidstvo a ve službě lidstvu, závisí na lidstvu a to zas na svém Stvořiteli. Tak silný je vztah mezi člověkem a Bohem, a proto nemůže být účelem všech věcí nic jiného než služba Bohu.

Potřeby lidstva jsou rozsáhlé, vztahují se k celému stvoření a zasahují i do věčnosti. Lidské bytosti byly stvořeny k věčnosti a touží po ní. Přání a potřeby lidí jsou neohraničené a očekávání jsou bez konce. I kdyby byl lidstvu dán celý svět, jeho apetit by neuspokojil a ambice nevyčerpal. Explicitně či implicitně, lidskou duši, která touží po pokračování tohoto přechodného světa, čeká jiný, věčný domov. Každý, kdo má srdce, které je otevřené pravdě, si přeje spatřit ráj – který není víc než nedůležitý stín Jeho velikosti, přejí si vidět velkého Stvořitele v celého Jeho velikosti a nádheře.

Lidé, kteří dokáží cítit a chápat pravdu ve všech fazetách věcí a dějů, lidé, kteří jsou si vědomi svého postavení ve vesmíru, jsou na správné cestě. Tito lidé si cení sebe samých a jsou otevřeni projevit úctu svému Pánu. O těch, pro něž to neplatí, nemůžeme říci, že si sebe nebo svého Pána váží. Nemohou jej totiž dokonce ani poznat tak, jak je třeba. A i kdyby to náhodou dokázali, nemohou Ho oslavit tak, jak vyžaduje Jeho velikost. Dospět k pravé lidskosti je možné, jen rozeznáme-li vztah mezi Pánem a Jeho služebníky. A lidé, kterým se jejich možnostmi dostalo více požehnání než andělům, mohou paradoxně klesnout níže než ty nejnicotnější z bytostí, když tento vztah necítí a neoceňují. Právě o tom hovoří tento verš:

Podobají se dobytku, ba jsou ještě zbloudilejší - a to jsou ti, kdož jsou lhostejní!
(súra Rozpoznání, 7:179)

Rozeznáním vztahu mezi Bohem a Jeho služebníky, popisovaným obvykle jako víra, zaujímá lidská bytost pozici, z níž čerpá svou lidskost a z níž může vystoupat nad ostatní stvoření. Nevíra, slovo označující nedostatek takového poznání, mění člověka ve zvíře. Společnosti tvořené takovými jedinci trpí klamem a intrikami; nevíra vytváří společnost, v níž musí být člověk neustále na pozoru. Lidé, kteří dávají přednost těmto zvykům zla, nebudou nikdy národem nebo společností, spíše jen nevědomou masou.

Když Diogénes hledal ve dne na ulici lidskou bytost s lucernou, snažil se pravděpodobně projevit svou reakci na tento typ lidí. Mark Orel reflektoval stejné téma z jiné perspektivy: „Každé ráno se připojím k ostatním lidem a pomyslím si: Dnes potkám další zvířata v lidské podobě. Budu mít štěstí, když se dožiju večera, aniž bych je vyděsil nebo mě někdo z nich zranil.“ Rabi´a al-´Adawíja se k této otázce staví ještě vážněji: „Skoro nikdy nepotkávám na ulicích lidské bytosti. To, co vidím, jsou lišky a vlci vrčící jeden na druhého…“

Tito lidé zjevně nemají na mysli každého z lidí, spíše se snaží poukázat na vnitřní světy těch, kteří obrátili svou nezcizitelnou lidskou hodnotu v sobeckost. Když lidé nekontrolují své chování účelem svého stvoření, když svůj vnitřní svět podřizují tomu, jak vypadají navenek, aby předešli možným rozporům, je velmi pravděpodobné, že se budou jevit takoví, jak popisuje Mark Orel nebo Rabi´a al- ´Adawíja.

Mezi lidmi narazíme někdy ale i na ty, jejichž vzhled je radostný, i když uvnitř cítí zoufalství. Jeden filozof je přirovnává k budově, jež má dvě různé strany. Její štít je čistý a uchvacující, zatímco zadní strana je špinavá, otlučená a zpustlá. Díváme-li se na ni z ulice, říkáme si, že je velmi krásná. Když ale zkoumáme její druhou stranu, vidíme, že jsme ji před několika okamžiky chválili unáhleně. To samé platí pro člověka. Vždy se budeme mýlit, budeme-li jej hodnotit podle jediné stránky. Důležité je, zda je skutečně takový, jakým se zdá, a zda se snaží vylepšovat i to, co není na očích.

Lidské bytosti jsou dětmi svých vlastností a postojů. Co je utvářelo, můžeme soudit podle chování, kterým se projevují, ať je dobré nebo špatné. Z lidí se mohou stát monstra, připravená zaútočit na kohokoli v okolí, i Josefové[2], jejichž tvář září jako měsíc osvětlující žalář, který se stává cestou do nebe. Někdy mohou být tak čistí, že jim závidí i andělé, někdy jsou zkažení, že i ďábel nad nimi cítí stud.

Lidské bytosti mohou dosáhnout nebeských výšin; někdy jsou ale horší než hadi nebo jedovatý hmyz. Lidské bytosti jsou stvoření, která dokážou projevit tak širokou škálu chování, že vedle prohřešků leží jejich cena; mohou být pokoušeni zlem namísto přilnutí ke vznešeným ctnostem. Víra, moudrost, láska a duchovní potěšení jsou jejich součástí tak jako jejich srdce; milují ostatní, přijímají každého, žijí pocitem laskavosti a snahou učinit život ostatních právě takovým. Vymycovat zlo dobrem, milovat lásku a stále bojovat proti pocitu nepřátelství je pro ně tak sladké jako šepot jejich vlastní duše. Zlo, chamtivost, vztek, nenávist, žárlivost, pomluvy, lež, pokrytectví, korupce, oportunismus, egoismus, zbabělost a touha jsou jim ale v patách a čekají na okamžik slabosti. Lidé mohou být zlem a vášněmi, mohou se stát jejich otroky, navzdory tomu, že každý z nich má možnost být mistrem vesmíru skrze své ctnosti a dobré chování.

I když se takový člověk zdá být svobodný, ve skutečnosti je největším otrokem; svobody je totiž možné dosáhnout jen skrze úspěch ve vnitřním boji – boji, který se v islámu označuje jako větší džihád. Využití možností a dosažení skutečné povahy, která je otevřena vztahu se Všemocným, závisí na úspěchu tohoto boje, boje, který se odehrává hluboko v duši o to, zda ti, kteří jej podstoupí, ocení své vítězství, i o to, zda se dokáží sklonit dost na to, aby vytvořili kruh své skromnosti a pokory.

Ti, jejichž vůle je slabá, ti, kteří nedokáží překročit povrchnost, aby nahlédli do svých vnitřních hloubek, uviděli bílá místa a chyby uvnitř své povahy, ale i cenu své duše, ti, kteří nedokáží obnovit sami sebe s každým novým dnem, nemohou nikdy do svých vnitřních světů proniknout. I když stále mluví o pokroku, vždy kloužou nazpět. Tito lidé nedokáží zbavit své oči, uši, jazyk, rty, ruce ani nohy závislosti na vlastním egu; prožívají své životy jako otroci, aniž by si byli této tragické skutečnosti vůbec vědomi. Jejich situace, situace otroků tělesné touhy, je vpravdě politováníhodná.

Milovat ty, kteří zachovávají a prohlubují svou lidskost, znamená dát jim, co si zaslouží. Je třeba jim projevit lásku a účast, aby se zachránili z dosahu svých temných pocitů a vášní. Takový postoj je výrazem péče o člověka, jehož Bůh stvořil jako bytost hodnou úcty… Lidská bytost je bytost stvořená k tomu, aby byla milována.

[1] Vlivný středověký islámský filozof a súfijský myslitel, který zemřel v roce 1111 v Chorásánu. Dodnes patří mezi nejčastěji připomínané osobnosti sunitského islámu, ve své filozofické a teologické práci trval na potřebě kritickém myšlení.
[2] V islámské tradici je velmi živý příběh Jákobova syna Josefa, o němž vypráví také stejnojmenná 12. súra Koránu.
Pin It
  • Vytvořeno dne .
Copyright © 2020 Fethullah Gülen webové stránky. Všechna práva vyhrazena.
fgulen.com je oficiální zdroj Fethullah Gülen, proslulý turecký učenec a intelektuální.