Horizonty víry

Láska k pravdě má dvě stránky: jednu utváří poznání, druhou víra. Na jedné straně vztahu tak stojí objevení a určení pravdy, například toho, co tvoří spojení mezi vědomostmi člověka a vědomím, a na straně druhé postoj zaujímaný k pravdě. První náleží zdrojům poznání – náboženství a vědě; druhé náboženství samotnému. Věda, která jako svůj účel nevidí lásku nebo analyzování bytí a objevování pravdy, je slepá a objevy takové vědecké snahy nejsou uchráněny protimluvů. Každá vědecká činnost, která je založena na osobních nebo společenských zájmech, narazí vždy na překážky a každé poznání, kterého je v takovém duchu dosaženo, nevyhnutelně kráčí po klikatých cestách. Náboženství je pro vědu štědrou zásobárnou poznání a je nezbytným prvkem, důležitým hybatelem, průvodcem, který nabízí jasné vedení v oblastech sahajících za horizonty poznání; je průvodcem s hlubokou benevolencí, která neumožňuje bloudit.

Vždy je možné změnit vědu v trestajícího, přízračného, děsivého démona, který stojí v cestě pravdě, tím, že se vydá na pospas partikulárním myšlenkám, partikulárním událostem či partikulárním doktrínám a tak se omezí její horizonty; je také možné, že náboženství, které je posvátnou pravdou, může být zastupováno někým, kdo pociťuje vztek, nenávist, fanatismus nebo touží po pomstě. Jaký paradox, že se něco může změnit ve svůj pravý opak!

Zkusme si představit, že se věda, která by měla být sama posvátná jako chrám, spojila s určitým filozofickým proudem a začala mu sloužit. Taková věda je otrokem bigotní myšlenky; není svobodná, je odsouzena k tomu, aby se vedle ní i nejhorší ignorance jevila jako přednost. A představme si náboženství, které bylo učiněno nástrojem zájmů určitých politických či nepolitických stran; z chrámů se tak staly stranické pevnosti a z modliteb, které se v nich konají, politické rituály. Náboženství i jeho posvátnost byly obětovány.

Když lidé hovoří o poznání, ale soustřeďují jej jen ve svých vlastních palácích, výkladních skříních své touhy, zájmů a přesvědčení, jsou takové příbytky vědy vzdáleny tomu stát se jejím svatostánkem: staly se arénami, kde se zostřují touhy, ambice a nenávist. Mluví-li lidé o zbožnosti a jsou-li schopni ty, kteří nesmýšlejí jako oni a nesdílejí jejich politické přesvědčení, označovat za neznabohy, ateisty nebo nevěrné, je chyba na straně těch, kteří přijali místa veřejných zástupců. Změnili náboženství ve fóbii, která člověka vzdaluje od Boha, která zatemňuje jeho srdce a zavírá dveře naděje; takový obraz je v úplném rozporu s tím, proč bylo náboženství na Zem sesláno. Tak jako je nepřátelství k náboženství tryskající z úst pěnících vztekem, nenávistí a fanatismem, z per, která zatemňují duše bigotností, darem ďábla, je zaštiťovat se náboženstvím a zároveň v protestu proti konkrétní myšlence pozvedat pěst bigotní a ignorantské. Takové věci rmoutí obyvatele nebes.

Ať už se člověk jeví jakýmkoli, považovat za zbožného někoho, kdo neví, co je pravá víra, kdo neví, co žádá jeho svědomí, kdo se nepodílí na Božské lásce a soucitu, kdo nechápe to, co Bůh považuje za malicherné, jako malicherné, je velká neúcta k posvátné a univerzální povaze náboženství. Největší újmou, jíž se můžeme na náboženství a vědě dopustit, je naše vlastní zájmy, ambice a touhy prezentovat jako racionální a zbožné. Taková hlubina leží v každém z nás a má svůj zdroj v naší slabosti. Jednou z největších slabostí je touha zdát se lepším, přecenění vlastních schopností. Tuto slabost je třeba léčit hodnotami, které společné vědomí akceptuje jako zbožné, které náležejí vědě a náboženství.

Někteří lidé chtějí, jinými slovy, využívat náboženství, jako by bylo něčím, co může vyplnit pukliny jejich prázdnoty. Nejsilnější zbraní svědomí – které je nedělitelnou podmínkou spravedlnosti – proti těmto lidským slabostem je láska k pravdě a boj o poznání. Existuje-li elixír, který dokáže setřít rez z myslí těch, již se jeví vzdělanými, a myšlenek těch, kteří se zdají být na straně náboženství, je to nepochybně láska k Bohu, láska k celému bytí, láska k pravdě díky Němu a skrze Něj. Když jsou srdce nasycena láskou a duše jednají s citem, je všechna lidská prázdnota a slabost zmírněna a proměněna v elixír života.

Díky prorokům svět poznal a přijal lásku k pravdě, která vede k lásce k Bohu a přivádí k blízkému setkání s bytím. Od prvního dne vedl každý z proroků člověka na své cestě jako pán lásky a zdobil své činy její oslavou; Božská láska se šířila a dosahovala své pravé hodnoty. Ten, který dává spásu, složil ze života báseň založenou na lásce k lidstvu a nechával znít tyto pocity mnohými způsoby. Podle básníka Fuzúlího^[1] zní slova Chlouby lidstva takto: „Mé slovo je vlajkonošem armády těch, kteří mě milují.“ Tak svět poctil a rozšířil dech a hlas lásky.

Když láska dosáhla transcendence, mohla se vydat k příštímu světu. Je-li Korán předčítán s vírou a soustředěním, není okouzlující jen díky hlasu a hudebnosti, je dechem lásky, bodem sblížení, touhy a shledání. Vášeň pro pravdu, láska k poznání, snaha zkoumat, pokus přiblížit se jsou v Koránu často zdůrazňovány, aby přilákaly pozornost věřících srdcí. Jsou jako briliantové doly, v nichž pozorné duše nalézají nové klenoty pokaždé, když je navštíví. Každý poutník v myšlenkách, který sleduje Korán, se velmi brzy octne v hlavní tepně, jež jej zavede k ložiskům, a kdo ví, jaké radostné obrazy uvítají cestovatele při jeho příchodu.

Dokonalou čistotu však přece kazí stín a pochybnosti, které jsou vtisknuty v kolísavých duších, protože tato kniha, svým obsahem bohatší než nejobsáhlejší foliant, tato kniha, která byla stvořena, aby nám ulevila od bolesti a stala se lékem našich dávných zranění, je mylně vykládána nedostatečnými dušemi, lidmi, jejichž vášeň a láska jdou opačnými cestami. Jejich hledání je povrchní, jejich hodnocení zkreslené. Jejich zkoumání vždy směřuje k ostatním, jejichž city jsou spojeny s ambicemi a zájmy, jejichž intelekt a rozum brání citům, jejichž soudy se zakládají na zájmech, které se potácejí mezi výkladními skříněmi a vizemi, místo aby zvážili vlastní vnitřní hloubku a obsah.

I oni jsou vinni tím, že lidé, kteří pohlížejí na tuto nádheru, ji vidí s menší touhou. Ačkoli se zdá, že kráčejí po cestě vedoucí do metafyzických údolí, nedokáží pochopit a reflektovat svět, který byl tvarován duší a významem, protože jejich oči zaslepily materiální zájmy. Zkoumají-li světy ostatních, založené na lidské slabosti, upadnou do pasti vlastní obrany stejnými zbraněmi, následováním stejných materiálních cílů, jsou stejní jako ti, které nazývají ostatními. A s přicházejícími dny budou napodobovat zlo, které u ostatních napomínali, budou následovat jejich kroky. Z takového bezcílného, bezúčelného boje neměl dosud nikdo žádný prospěch naopak, naše kolektivní osobnost je tím, kdo je poražen, a každý z nás tím, kdo je zraněn.

Korán byl seslán na Zemi s hlubokým smyslem pro rovnováhu: do rovnováhy uvedl vztahy mezi jednotlivci, rodinami, společností a celým stvořením, zprostředkoval svým následovatelům cestu k univerzální harmonii. Přesto jsme Korán uvěznili v těsných celách našeho vlastního rozumu, omezili jsme jeho obrovský rozsah, konkretizovali univerzalitu, ponížili jeho lásku na samozřejmost a vystavili jeho zářivou tvář temnotě. Lidé nejvyšších ideálů jako Saíd Ibn Džubajr, Abú Hanífa, Ahmad Ibn Hanbal, Imám Serahsí^[2] se nikdy nepodíleli na útlaku a nikdy neustoupili, rozhodovali se vždy v souladu s hlasem svého svědomí, které je otevřeno Bohu. Vybrali si agónii temných míst – ať nám Bůh promine – namísto potěšení paláců, nalezli pravou hloubku uctívání Vševědoucího a tak zvolili svobodu myšlení a svědomí.

Ti, kteří žijí svým cílem a se svým cílem umírají, žijí navěky. Když zemřou, žijí jejich hrobky jako srdce, jako kolektivní vědomí, věčně. Vedle těchto vznešených duší stojí ty nešťastné: otroci vlastních osobních zájmů, kteří se mají za tak chytré, že se nemusejí zabývat ničím v tomto světě, a přesto zůstávají vězni spoutanými touhami a zájmy – jejich životy jsou tak otroctvím, to, co za sebou zanechávají, je prokleté, přitahují neštěstí za neštěstím.

Věrní studenti Koránu – můžete jim říkat dokonalí lidé – jsou jezdci věčností, kteří přibírají ostatní do svých sedel. Dokáží překonat vlastní ambice a vášně. A jak cválají k horizontu, velebenému jejich vnitřním světem kontemplace, mohou v rychlosti minout mnoho z toho, co ostatní nazývají skutečností. Někteří, kteří trpěli kvůli jejich ideálům nebo své vlastní ztratili, je proto považují za blázny.

Náš skutečný účel je jako obrovská střílna, z níž jsme vrháni do mlžných sfér svých duší, metafyzické atmosféry za světem obklopeným tím, co nám stojí v cestě a nutí nás zabývat se pocity, zájmy, ziskem a pověstí. Každý, kdo je jednou vymrštěn, se dostane na oběžné dráhy sféry Boha.

Náboženství je ve své věčnosti bohatým pramenem, který živí tento ideál, a Prorok je jeho zaníceným strážcem, upřímným představitelem a vykladačem poskytujícím ta nejsrozumitelnější vysvětlení, jejichž původem jsou nebesa. Je inovátor, objevitel, revolucionář, který těm, kteří přijdou po něm, nabídl ty nejlepší a nejlidštější výklady, ten, který je skrze principy, které učí, otevřen i vzdálené budoucnosti. Ti, kteří nedokáží vidět Korán svou vlastní vnitřní hloubkou a kteří nepřijímají osobu Proroka jako nejschopnějšího lodivoda jeho hlubinami, jsou nešťastníci, utonuli ve své vlastní hloubce, mají-li jakou.

Někdy jsou otřeseni ozvěnou své mělkosti odrážející se v Koránu, někdy hledají úkryt v šumu historie, jímž dávají zaznít vlastní prázdnotě. V jejich výkladu je náboženství – či spíše islámská teologie – buď nestvůrností, o které se mluví v pohádkách, nebo zastaralý systém, který i když se proti němu snaží bojovat, byl poražen časem.

Korán je zdrojem, jehož tajemství je tak hluboké a čistota tak rozsáhlá, zdrojem takového bohatství, že všichni, k nimž se obrací, vidí, že sahá za horizont sféry jejich chápání, a mohou prožít bezpečí, které jim poskytuje.

Objeví-li horizont vlastního poznání, před jejich očima se jako duha vztyčí triumfální oblouk ležící vždy za bodem, kterého mohou dosáhnout. Zbožnost je transcendující interpretací světla, které vtéká do života skrze chryzolit a utváří a formuje jej tak, že ti, kteří ji pocítí, zažívají nenapodobitelnou jistotu dokonalého vyjádření, i když úroveň svého poznání vidí vždy jen tak, jak ji vyjadřuje Korán.

Tweet

Whatsapp