K nedávným teroristickým útokům

Muslimové musejí říci: „ve skutečném islámu teror neexistuje“.

Islám dnes nikdo nezná. Muslimové by proto měli říci, „ve skutečném islámu, teror neexistuje“.

V islámu je zabít člověka čin stejně závažný jako quft (popírat Boha). Nikdo nesmí usmrtit lidskou bytost. Nikdo se nesmí dotknout nevinného člověka, i kdyby to bylo v čase války. Nikdo v této otázce nemůže vyslovit fatwu, právní výrok, který je vydán odborníkem na náboženské právo o konkrétní otázce. Nikdo nemůže být sebevražedný atentátník. Nikdo nemůže vejít do davu lidí s bombou na těle. Bez ohledu na náboženské vyznání tohoto davu to není podle náboženství přípustné. Není to povolné ani ve stavu války – během níž je složité zachovat rovnováhu. Prorok říká: „Nedotýkejte se dětí a lidí, kteří se modlí v chrámech.“[1]

Tato slova se opakovala znovu a znovu napříč historií. To, co říkal Prorok Muhammad, to, co říkal Abú Bakr, to, co říkal ´Umar, je to, co říkali později Salahaddín Ajjubí, Alparslan a Kılıçarslan[2], co ještě později sultán Mehmed II. Dobyvatel.

Tak se stal z Konstantinopole, v níž vlád chaos, Istanbul. V tomto městě Řekové neútočili na Armény a Arméni na Řeky. Na nikoho neútočili ani muslimové. Krátce po dobytí Konstantinopole obyvatelé města vyvěsili portrét sultána Mehmeda II. na zeď paláce, který patřil patriarchátu. Je neuvěřitelné, že se takové chování objevilo právě v této době. Traduje se, že sultán nechal před sebe patriarchu předstoupit a svěřil mu klíč od města. I dnes na něj patriarchát vzpomíná s úctou. Dnešní islám ale, stejně jako řada dalších komplexních otázek, není chápán správně. Islám vždy respektoval odlišné myšlenky, to musí být pochopeno a oceněno.

Bohužel musím říci, že v některých zemích, kde muslimové žijí, někteří náboženští vůdci a někteří nezralí věřící nemají jinou zbraň než svou fundamentalistickou interpretaci islámu; využívají ji, aby vtáhli ostatní do boje vedeného pro své zájmy. Islám je pravá víra a musí být uváděna v život správně. Na cestě k dosažení pravé víry nemohou ale být užívány nesprávné metody. V islámu musí být legitimní stejně tak cíl jako všechny prostředky, které jsou do jeho dosažení zapojeny.

Z této perspektivy není možné dosáhnout nebe vraždou jiného člověka. Muslim nemůže říci: „zabiji člověka a dostanu se do nebe“. Boží souhlas nemůže být získán vražděním lidí. Jedním z nejdůležitějších cílů je získat Boží souhlas, jiným je nechat vesmír poznat všemocného Boha.

Pravidla islámu jsou jasná. Jedinci nemohou vyhlašovat války. Skupina ani organizace nesmí vyhlásit válku. Válka je vyhlašována pouze státem. Válka nemůže být vyhlášena, aniž by o tom rozhodli prezident či armáda, jinak je činem teroru. V takovém případě je válka zahájena skupinou, odpusťte mi ta slova, banditů. Kdyby lidé mohli vyhlašovat válku jako jednotlivci, zavládl by chaos; malé rozdíly totiž mohou vzniknout i mezi lidmi, kteří jinak uvažují stejně. Kdokoli by mohl říct, „vyhlašuji válku proti takovému a takovému člověku“. Člověk, který je tolerantní ke křesťanství, může být obviněn: „Tento muž pomáhá křesťanství a oslabuje islám.“ Výsledkem by bylo vyhlášení války. Vyhlásit válku naštěstí není snadné, a pokud ji nevyhlásí stát, nikdo ji nesmí vést. Kdokoli by tak činil, i kdyby to byl někdo z učenců, které obdivuji, nepovede skutečnou válku, to je proti duchu islámu. Pravidla války a míru jsou v islámu stanovena jasně.

Islámský svět vlastně neexistuje

Podle mého názoru islámský svět vlastně vůbec neexistuje. Existují místa, na nichž žijí muslimové. Na některých jich žije více, na některých méně. Islám se stal způsobem života, kulturou, není následován jako víra. Existují muslimové, kteří změnili islám podle svých vlastních myšlenek. Nemám na mysli ani radikální, extremistické muslimy, ale obyčejné muslimy, kteří žijí islámem tak, jak jim to vyhovuje. Podmínkou islámu je, že člověk skutečně věří a žije na základě víry a muslimové musejí chápat povinnosti neoddělitelné od islámu.

Není ale možné říci, že nějaká společnost s těmito koncepty a filozofií v geografii islámu existuje. Kdybychom tvrdili, že ano, uráželi bychom islám. Kdybychom tvrdili, že neexistuje islám, uráželi bychom člověka. Nemyslím si, že by muslimové mohli v blízké budoucnosti mnoho přispět k rovnováze světa. Nemyslím, že naši vládci mají takovou vizi. Islámský svět je lhostejný, navzdory osvětě, která se dnes provádí. Tento fenomén můžeme pozorovat během hadždž[3]. Projevuje se na konferencích a ve vědeckých panelech. Ukazuje se v televizních přenosech z parlamentů. Existuje tu výrazná nerovnováha. Oni – tito muslimové – nemohou vyřešit problémy světa.

Dnes žije islám v jednotlivcích. Muslimové jsou na různých místech světa. Jeden je oddělen od druhého. Osobně neznám žádného dokonalého muslima. Pokud nedokáží poznat jeden druhého a vytvořit jednotu, nemohou pracovat společně, aby vyřešili problémy, které sdílejí, studovat vesmír a správně jej pochopit na základě Koránu, rozumět budoucnosti a určovat své místo v ní.

Proto nemyslím, že můžeme mluvit o islámském světě, každý jedná individuálně. Existují i muslimové, kteří mají své osobní pravdy. Neexistuje islámské chápání, které by bylo výsledkem konsenzu kvalifikovaných odborníků, spolehlivě založeno na Koránu a znovu a znovu ověřováno. Existuje spíše muslimská než islámská kultura.

Je tomu tak od 5. století po hidžře[4] (11. století n.l.). V obdobích, která následovala, se dveře novým výkladům uzavřely. Horizonty myšlenek se snížily. Šíře, která byla v duši islámu, se zúžila. V islámském světě se začali objevovat lidé bez skrupulí, lidé tak přecitlivělí, že nedokázali přijmout jeden druhého, nedokázali se jeden druhému otevřít. Tato úzkost pronikla i do dervišských konventů. Je smutné, že ji zažily i medresy[5]. Všechny zásady a interpretace proto vyžadují revizi, kterou provedou kultivovaní lidé různých oblastí.

Síť Al-Káida

Jeden z lidí, k nimž na světě chovám největší nenávist, je Usáma bin Ládin, který pošpinil jasnou tvář islámu, který vytvořil jeho zkažený obraz. Kdybychom se snažili napravit hrozivé škody, které napáchal, trvalo by to roky.

Mluvíme o tomto překrucování na mnoha různých platformách. Píšeme o ní knihy. Říkáme, „tohle není islám“. Bin Ládin nahradil jeho logiku svými vlastními pocity a touhami. Je monstrum stejně jako lidé, kteří jej obklopují. A jsou-li někde lidé jako on, nejsou ani oni nic víc než monstra.

Tento Ládinův postoj odmítáme. Jedinou cestou, jak předejít tomuto druhu činů, je to, že si země, v nichž žijí muslimové – a jak jsem už řekl, neznám islámský svět, jsou jen země, v nichž žijí muslimové – vyřeší své vlastní problémy.

Měli by uvažovat jinak, když volí své zástupce? Měly by být provedeny fundamentální reformy? Pro růst a správný vývoj mladých generací musí muslimové pracovat na vyřešení svých problémů. Nejen problémy související s terorem, nástrojem, který jistě není povolen Bohem, ale i problémy související s drogami nebo kouřením cigaret, které Bůh také zakázal. Rozbroje, občanské nepokoje, nekončící chudoba, hanba z podřízenosti jiným, pocit urážky od vlád dosazených cizími silami, to jsou problémy, které by mohly být na tento seznam přidány.

Jak řekl Mehmet Akif Ersoy: otroctví, množství problémů, závislost, přijímaní věcí ze zvyku a výsměch jsou samozřejmostí. Jsou Božím prokletím a všechny byly na náš národ uvaleny. Překonat je nezávisí, podle mého názoru, jen na tom být člověkem, ale na tom být člověkem oddaným Bohu.

Naše odpovědnost

Je to naše chyba; je to chyba národa. Je to chyba vzdělávání. Pravý muslim, který chápe islám v každém ohledu, nemůže být teroristou. Je těžké, aby člověk zůstal muslimem, zaplete-li se s terorem. Náboženství nedovoluje vraždění lidí k dosažení cíle.

Co jsme ale udělali pro to, aby vyrostli v dokonalého člověka, jaké vazby jsme vytvořili? Jakou odpovědnost jsme přijali při jejich výchově, že můžeme předpokládat, že se se do teroru nezapojí ?

Člověka mohou proti účasti na terorismu ochránit vlastnosti pramenící z islámské víry, jako strach před Bohem, strach ze soudného dne, strach protivit se principům náboženství. Nedokázali jsme být k tomuto problému dost citliví. Dodnes proběhlo jen několik pokusů, jak se s ním vypořádat a na cestě bylo bohužel mnoho překážek.

Někdo tvrdí, že to, co potřebujeme, by mělo být zakázáno. Kurzy vyučující kulturu a morálku by prý měly být ze vzdělávacích institucí vyloučeny. Zároveň ale bojujeme za to, aby školy dokázaly připravit na každou potřebu života. Lékaři by měli vyučovat zdravotní výchovu, ve třídách by se mělo vyučovat o životě obecně i o životě v rodině.

Lidé by měli vědět, jak vycházet se svými budoucími partnery, jak vychovávat své děti. Problém tu ale nekončí. Turecko i jiné státy s velkou muslimskou populací trpí rozšířeným zneužíváním drog, gamblingem a korupcí. V Turecku nezbyl už skoro nikdo, jehož jméno by nebylo spojováno s nějakým skandálem. Existují cíle, které měly být splněny, a splněny byly. Je však také mnoho zájmů, kterých jsme stále nedosáhli. Není možné činit za to někoho zodpovědným. Zodpovědní, jsou chráněni, a proto je necháváme na pokoji.

Tito lidé vyrostli mezi námi. Všichni jsou našimi dětmi. Proč se někteří z nich dali na stranu zla? Proč z některých z nich vyrostli násilníci? Proč někteří z nich odporují lidským hodnotám? Proč se ve své vlastní zemi odpálí jako sebevražední atentátníci?

Všichni tito lidé vyrostli mezi námi. V jejich výchově tak muselo dojít k nějaké chybě. Systém je proto neúplný, má slabá místa, která musíme zkoumat a odstranit. Výchově lidských bytostí nebyla jednoduše dána priorita a některé generace byly ztraceny a zničeny.

Nespokojené mládí ztratilo svou spiritualitu. Někteří lidé, kteří se ho snaží využít, je za několik dolarů změní v roboty. Zdrogují je. Čteme o tom dnes v časopisech. Tito mladí lidé byli zneužiti tak, že mohou být manipulováni. Jsou využíváni jako vrazi pod záminkou bláznivých ideálů a cílů a nuceni zabíjet. Někteří lidé, v jejichž myslích je zlo, se zneužitím těchto mladých lidí snaží naplnit své cíle.

Tito lidé byli změněni v roboty. Kdysi bylo v Turecku zabito mnoho lidí. Jedna skupina zabila jednoho člověka, jiná zabila druhého. 12. března 1971 se do krvavých bojů zapojil téměř každý. Přišla a zasáhla armáda[6]. 12. září 1980 lidé vyšli lidé do ulic za další krví a jeden zabíjel druhého.

Někteří lidé se snažili dosáhnout svých cílů zabíjením. Každý se stal teroristou. Teroristé byli na jedné i na druhé straně, každý ale označoval své činy odlišně. Jeden člověk tvrdil: „konám ve jménu islámu“. Druhý říkal: „bojuju proti kapitalismu a vykořisťování“. To vše byla jen slova. Korán o takových nálepkách mluví, nemají žádnou hodnotu, ale lidé se dál zabíjejí v jejich jménu.

Ve jménu těchto krvavých ideálů mnozí zemřeli. Každý, nejen muslimové, činil stejnou chybu. A protože stejně jednal každý, tyto vraždy se staly cílem, který byl realizovatelný. Zabíjení se stalo zvykem. Každý byl zvyklý zabíjet, přestože zabít jiného člověka je ten nejhorší čin. Jeden z mých nejdražších přátel jednou zabil hada. Byl absolventem teologie a působil jako kazatel. Nemluvil jsem s ním potom měsíc, nakonec jsem mu řekl: „Ten had měl právo žít, jaké bylo tvé právo ho zabít?

Dnes je ale situace taková, že je-li zabito deset nebo dvacet lidí, nebo není-li počet tak vysoký, jak jsme se obávali, říkáme: „není to tak špatné, nezemřelo jich tolik“. Toto neuvěřitelné násilí se stalo v děsivé míře přijatelné. Říkáme, že je dobré, že počet mrtvých je jen dvacet nebo třicet. Celá společnost to akceptovala jako součást denního života.

Této situaci bylo možné předejít vzděláváním a zákony. Jisté okrajové skupiny, které mají ochranu, a proto je není možné zastavit, zveličují triviální problémy a činí důležité nedůležitým. Existuje lék: vyučovat pravdu přímo. Je třeba vyjasnit, že muslim nemůže být teroristou. Proč? Protože lidé musejí pochopit, že spáchají-li zlo, i kdyby bylo zanedbatelné jako atom, zaplatí za to v tomto i příštím světě.

Ano, zabít člověka je velmi závažný čin. Korán říká, že zabít jednoho člověka je jako zabít všechny lidi. Ibn Abbás[7] řekl, že vrazi zůstanou v pekle věčně.[8] To je stejný trest, který náleží nevěřícím. To znamená, že vrah je vystaven stejnému trestu jako nevěřící. Podle islámu, v podobě trestu soudného dne, bude vrah považován za někoho, kdo odmítl Boha a Proroka (jinými slovy ateistu[9]). Je-li toto fundamentálním principem náboženství, musí být vyučován.

[1] Hadíth je zachycen ve sbírce hadíthů Ramuz el-Hadis (díl 1, 76/12).
[2] Sultán rúmských seldžuků v letech 1092–1107, během své vlády čelil například první křížové výpravě.
[3] Pouť do posvátného města Mekka, návštěva místní svatyně Ka´by a vykonání úkonů předepsaných příkladem Proroka Muhammada, pouť hadždž, je jedním z pěti pilířů islámu a povinností každého muslima, který je k tomuto úkolu způsobilý zdravím a majetkem.
[4] Tradiční kalendář islámského světa je lunární a jeho počátkem je okamžik hidžry, přesídlení Proroka Muhammada z Mekky do Medíny v roce 622.
[5] Tradiční vzdělávací instituce islámského světa, žákům i učitelům poskytovaly akademické i hmotné zázemí, ideálem vzdělávání v medresách je spojení náboženského a vědeckého poznání, jeho opuštění vedlo ke stagnaci a změnilo řadu medres v centra oficiózních dogmatismu.
[6] V roce 1971 a 1980 došlo v Turecku k vojenským převratům. Role armády v řízení státu ovlivňuje povahu tureckého politického uspořádání významně dodnes.
[7] Ibn Abbás, který zemřel v roce 687, byl bratranec Proroka Muhammada a autor vlivných výkladů koránského textu, díky svému Tafsíru je autoritou především sunnitského islámu.
[8] Výrok je zachycen v al-Buchárího Tafsíru (287).
[9] V tureckém náboženském diskurzu, často pod vlivem Bediüzzamana Saída Nursího, označuje ateismus především postoj explicitně odmítající existenci Boha a vystupující proti náboženství.
Pin It
  • Vytvořeno dne .
Copyright © 2020 Fethullah Gülen webové stránky. Všechna práva vyhrazena.
fgulen.com je oficiální zdroj Fethullah Gülen, proslulý turecký učenec a intelektuální.