Tolerance v životě jednotlivce a společnosti

Nejdříve bych chtěl upozornit, že tolerance není něco, co bychom objevili my sami. Toleranci představili světu proroci, jejichž učitelem byl Bůh. I kdyby hovořit v souvislosti s Bohem o toleranci nebylo správné, některé Jeho atributy jako odpuštění, slitování a milost pro všechna stvoření, přehlížení jejich hanby a chyb s tolerancí souvisejí. Mezi Božími jmény, která se v Koránu vyskytují nejčastěji, je i Odpouštějící, Milosrdný a Promíjející chyby.

Vrcholem zlatého věku tolerance byl věk štěstí; chtěl bych se zmínit o skutečných příkladech z tohoto historického období, událostech, které přesahují z tohoto období růží dodnes.

Příklad odpuštění

Jak víme, pokrytci jednou pomlouvačně obvinili ´Á´išu, cudnou manželku Proroka a duchovní matku všech věřících. ´Á´iša má zvláštní místo mezi všemi manželkami Proroka, protože on byl prvním mužem, kterého spatřila, když se v ní probudilo ženství. V období, kdy si je plně uvědomovala, stala se členkou Prorokova skromného domova a dýchala v něm atmosféru čistoty a cti. V tomto období se ale ´Á´iša, příklad čistoty, stala terčem pomlouvačné kampaně. Ona, její rodina i Prorok, těmito pomluvami velmi trpěli. Avšak verš seslaný přibližně o měsíc později dokázal její ryzí čistotu a nevinnost. Její otec, Abú Bakr, který přispíval jednomu z těch, kteří byli do pomluv zapojeni, se rozhodl tohoto člověka dále nepodporovat. Tento verš Koránu, který byl zjeven, mu ale připomněl, že i nejvěrnější přítel Proroka, Sultána tolerance, by měl být shovívavější:

Nechť ti z vás, kteří těší se přízni a dostatku, nepřísahají, že přestanou dávat příbuzným, chudákům a vystěhovalcům na cestě Boží; nechť raději odpouštějí a promíjejí. Což byste nebyli rádi, aby vám Bůh odpustil – a Bůh je odpouštějící, slitovný.
(súra Světlo, 24:22)

Chci upozornit zvláštně na slova, což byste nebyli rádi, aby vám Bůh odpustil – a Bůh je odpouštějící, slitovný. Milosrdný Bůh, vedle jehož slitování je milosrdenství světa jako kapka v oceánu, se stále skrývá, a navzdory všemu nám odpouští, odpouští nám vše od nevhodných slov, která vstoupila do našich uší a zatemnila naše duše, po kal, který do nás proudí ze světa, a my jím znečišťujeme společnost. Jeho otázka míří k nám, lidem, kterým je vždy třeba očištění. Tímto veršem Bůh ukazuje, že tak jako odpouští On, měli bychom i my odpouštět jeden druhému chyby, kterých se dopustíme, a tak se projevila i ctnost Abú Bakra.

Odpouštění a tolerance mají v poselstvích proroků pramenících z posvátných zdrojů nesmírně důležité místo. Úkolem proroka je vzdělávat a zušlechťovat ostatní. Aby však mohl promlouvat k jejich srdcím, musí i jeho srdce bít odpuštěním a tolerancí. Když chyba člověka pramenící z jeho charakteru narazí na tolerantní atmosféru člověka pravdy, rozplyne se jako meteor a zástupy světla připomínající záři svátečních nocí utiší jejich oči a dají radost srdci.

K této ctnosti vyzývá i jeden hadíth našeho Proroka:

Následujte dokonalost Boží.[1]

Neodpouští vždy Bůh i těm, kteří jej odmítli? Pro nás může být zločin neodpustitelnou vraždou. Jak rozsáhlé je ale odpuštění a milosrdenství Boží, navzdory nevděku služebníků, popisuje tento verš:

Trest Můj postihne toho, koho Já chci, ale milosrdenství Mé objímá všechny věci.
(súra Rozpoznání, 7:156)

Svým spravedlivým milosrdenstvím živí a ochraňuje všechny lidské bytosti i neživá stvoření, dává život i těm, kteří Jej odmítají. Mohli bychom se z tohoto pohledu zabývat každým z proroků, ale postačí nám i několik příkladů Proroka Muhammada, Esence bytí.

Hamza byl jedním z druhů, které Prorok miloval nejvíce. Nebyl jen jedním z nich, byl Prorokovým strýcem, oba navíc vychovala stejná kojná. Hamza, muž se lvím srdcem, překonal svou pýchu a nechal se inspirovat spirituální atmosférou Chlouby lidstva. To, že podpořil svého synovce a řekl: „jsem s tebou,“ ve velmi kritické době, kdy muslimů bylo málo, jeho význam mnohonásobně prohloubilo. Tím, že projevil svou blízkost spiritualitě i ve fyzickém světě, mohl dosáhnout toho, co se zdálo být nedostižnou výšinou. Prorok oddanost tohoto hrdiny samozřejmě ocenil.

Hamza zemřel jako mučedník v bitvě u ´Uhudu, jeho vrazi přísahali, že rozvrátí Medínu a zavraždí všechny její obyvatele. Hamzovo tělo rozsekali na kusy, vypíchli mu oči, uřezali uši a rty, otevřeli jeho hruď a vyjmuli vnitřnosti. Boží posel, jehož nitro plnilo milosrdenství a soucit, pohlédl na tuto děsivou scénu a do jeho očí vstoupily slzy, jako déšť plní mraky.

V bitvě u ´Uhudu padlo 70 mučedníků, dvakrát tolik lidí bylo zraněno. Z žen se staly vdovy a z dětí sirotci. Když se kolem sebe Muhammad díval se soucitem proroka, byl pohled téměř nesnesitelný. Potomci Hamzy i ostatních mučedníků předstoupili před Proroka. Jak stojí v jeho životopisech, ještě než jej napadlo říci, „v odplatě za to, co učinili…,“ do jeho mysli vstoupil tento zjevený verš:

Jestliže trestáte, tedy trestejte podobným způsobem, jako jste byli trestáni. Však jste-li trpělivosti schopni, tedy to lepší je pro vás trpělivé.
(súra Včely, 16:126)

Tento verš jej směřoval k horizontu pochopení, jako by mu bylo řečeno: takhle bys uvažovat neměl. Slunce shovívavosti a tolerance, Muhammad, pohřbil všechnu bolest ve své hrudi a zvolil cestu trpělivosti.

Prorok spojil s tolerancí celý svůj život, nikoli jen tento okamžik. Modloslužebníci jej neušetřili žádných problémů a utrpení. Vyhnali jej z jeho vlasti, vytvořili armády, aby jej napadli. Ale i potom, co byla Mekka dobyta, když pohané úzkostně čekali, jak s nimi bude naloženo, na znamení nekonečného milosrdenství Prorok řekl:

Mluvím k vám tak, jako mluvil Josef ke svým bratrům: Za vaše činy nepřijde odplata. I Bůh vám odpustí, on je milosrdný a slitovný. Běžte, jste volní.[2]

Korán je zdrojem shovívavosti a tolerance, a protože k nám proudí i skrze živý pramen Posla Koránu, nemůžeme o nich ani přemýšlet jinak. Opak by znamenal, že neznáme Korán ani Božího posla. Protože tolerance vychází z Koránu a sunny, je i přirozenou vlastností muslima.

I závazek, který Boží prorok nabídl křesťanům a židům stojí za pozornost (jeho původní text je dodnes uchováván v Anglii). Ve srovnání s principy, které v život uvedl náš Prorok, nedosáhlo lidstvo takové úrovně ani deklaracemi lidských práv z Haagu, Štrasburku či Helsinek.

Muž obrovské trpělivosti žil v Medíně bok po boku s lidem knihy. Dokázal najít soulad i v temných duších těch, kteří tvrdili, že jsou muslimy, ale stále vyhledávali rozkoly. Získával je trpělivostí. Když zemřel Abdullah Ibn Ubájj, který byl jeho celoživotním odpůrcem, svlékl Prorok svou košili, aby z ní vyrobili pohřební rubáš, a řekl: „zúčastním se jeho pohřbu, pokud mi to zjevení nezakáží,“ a tak projevil zemřelému úctu.[3] Neexistuje poselství podobné tomu, které lidstvu zanechal Prorok Muhammad, a není možné následovat ten nejkrásnější příklad a přitom uvažovat jinak, než uvažoval on.

Není možné uvažovat o toleranci jako o něčem, co je od nás odděleno, je to jen jiný odstín našich pocitů a myšlenek. I v naší společnosti by se měly rozvíjet platformy tolerance. Toleranci by měla být vždy dávána přednost a ti, kteří odpouštějí, by měli mít možnost se projevit.

Ocenění tolerance

Na základě těchto myšlenek vytvořila Nadace novinářů a spisovatelů výbor, který nedávno ocenil toleranci lidí, již významně přispěli k sociálnímu smíření. Tento čin uvítala téměř celá společnost – od politiků po umělce, od akademiků po novináře a spisovatele i lid na ulicích. Okrajová skupina samozřejmě kvůli svým odlišným pohledům vyjádřila nespokojenost s činností, kterou všichni ostatní přijímají. Učinili ale chybu a kritizovali jednotlivce a instituce, kteří přitakali tomuto konsenzu.

Ať si říkají, co považují za správné. Hovoříme-li v době, kdy se svět stal velkou vesnicí a naše společnost je na prahu obrovských změn, o dialogu s jinými národy, nelze naše vzájemné neshody ospravedlnit. Právě proto je nezbytné oceňovat toleranci, která musí prostoupit celou společnost. Univerzity musejí tolerancí dýchat, politici musejí o toleranci hovořit, hudebníci musejí zpívat o toleranci, média musí podpořit její pozitivní rozvoj.

Tolerance však neznamená nechat se ovlivnit ostatními nebo přistoupit na jejich názory. Znamená přijímat druhé a vědět, jak s nimi žít. Každý člověk v této zemi má své vlastní názory a takovou toleranci není možné popírat. Lidé různých názorů a pohledů se budou buď snažit o smíření, nebo neustále bojovat. Odlišně smýšlející lidé existovali vždy a vždy existovat budou. Podle mého skromného názoru by své postoje měli ještě jednou promyslet ti, kteří se stali mluvčími marginálních skupin, jež neakceptují zjevení Boží ani skutečnost našich dní a bojují za své postavení. Mluví tak, aby lidské hodnoty podpořili, nebo zničili?

Dnes naše společnost potřebuje toleranci víc než cokoli jiného. Náš národ by měl reprezentovat toleranci před světem, protože naši slavní předci dokázali tolerancí získat srdce lidí a stát se ochránci míru. Nejdelší období míru v nestabilních oblastech Balkánu a Blízkého východu, se uskutečnilo díky trvající toleranci našich předků. Od okamžiku, kdy tolerance a její skvělí představitelé z dějin zmizeli, tyto oblasti svůj mír ztratily.

Díky Boží milosti se náš národ po několika staletích útlumu opět vydal vstříc svému vzkříšení. Tento obrovský strom, jehož listí vyráží z lůna Anatólie, s milostí a dary Boha, by měl znovu dýchat tolerancí a inspirovat ostatní, aby činili totéž.

Ani naši občané v Evropě nemohou žít v harmonii bez atmosféry tolerance.

Chtěl bych zdůraznit ještě jeden bod. Být tolerantní neznamená opustit tradice, které vycházejí z našeho náboženství, národa nebo historie. Tolerance existovala vždy.

Osmané byli věrní svému náboženství i hodnotám a byli velkým národem, který vycházel s ostatními státy světa. Kdyby se dnešní lidé, civilizovaní, osvícení a otevření světu, zříkali těch, kteří žili v tomto období, znamenalo by to, že nepochopili svou dobu. Jako jednotlivci, rodina i společnost musíme proces, který už začal, urychlit. Věřím, že lidé, kteří nesdílejí naše pocity a myšlenky, zmírní svá slova, když se s námi setkají. Ve jménu dialogu se můžeme shodnout na společných základech a potřást si rukama. Bůh nám totiž dal to, co je pro lidské bytosti nejdůležitější, lásku a milosrdenství.

Hodnoty, které lidstvu předal Boží posel

Pozorností, které se od našeho Pána dostalo Chloubě lidstva, byl více než kdo jiný oceněn člověk, bez ohledu na to, zda je muslim, křesťan nebo žid. Než toto téma uzavřeme, bylo by přínosné zmínit se o tom, jakou vizi Prorok Muhammad měl.

Byl Chloubou lidstva – jeho duch byl na počátku knihy bytí a jeho poselství stálo na jejím konci. Těm, kteří Prorokovo poslání znají, je to zřejmé. Známe jej jako toho, díky jehož světlu lze ve vesmíru číst jako v knize. Lidstvo, zvláště Jeho následovatelé, jsou pyšní na to, že jsou spojeni s Prorokem milosrdenství. O obrovském požehnání, kterého se mu dostalo, Boží posel řekl:

První, co Bůh stvořil, – první semeno, které zasadil do lůna nebytí – bylo mé světlo.[4]

On je semenem, esencí a shrnutím bytí. Hledáme-li pro stejný pocit termíny súfismu, existence Muhammada byla důvodem stvoření i jeho cílem. Bytí bylo stvořeno pro něj, aby se stal ztělesněním všech lidských hodnot jako jeviště, na němž dostanou prostor všechny Boží atributy.

Jak už jsem jindy a v jiných kontextech řekl, Chlouba lidstva, důvod stvoření a Princ proroků, jednou povstal, když kolem procházel židovský pohřební průvod. Jeden z jeho druhů řekl: „Posle Boží, to je žid.“ Prorok odpověděl: „Ale je to člověk.“[5] Tohle ať zní v uších těch, kteří jej následují, i těch obránců lidských práv, kteří ignorují univerzální poselství, které ve jménu lidstva vyslovil.

Není už nic, co bych mohl k těmto slovům dodat. Kdybychom byli skutečnými následovateli slavného Proroka, který těmito slovy promluvil, nemůžeme uvažovat jinak. A ti, kteří kritizují aktivity vedené ve jménu dialogu a tolerance, by měli ještě jednou zhodnotit lhostejnost a zatvrzelost, které prostoupily jejich duše.

Tolerance a demokracie

Demokracie je systém, který všem těm, který žijí pod jejími křídly, dává možnost žít a vyjadřovat své myšlenky a pocity. Tolerance je významným komponentem této skutečnosti. Demokracie je nemožná tam, kde tolerance nepanuje. Přesto řada lidí mluví na jedné straně o demokracii, na druhé straně však chtějí vysušit prameny, které ji napájejí.

V demokratických zemích musí mít každý možnost využít svých práv a naplnit své povinnosti. Když jeden segment společnosti soupeří s jiným, nemůže být upřímný, tvrdí-li, že demokracii podporuje. Jak jsem řekl výše, není možné, aby demokracie zakořenila na místech, kde neexistuje tolerance. Obhájci demokracie musí dokázat přijmout i ty, kteří nesdílejí jejich perspektivy, a otevřít svá srdce ostatním.

To je nutné zdůraznit. Přijímat všechny takové, jací jsou, bez ohledu na to, kdo jsou, neznamená klást věřící a nevěřící na stejnou stranu vah. Jejich pozice mají svou vlastní hodnotu. Chlouba lidstva má zvláštní postavení díky svému místu v našich srdcích. Chtěl bych se s vámi podělit o své pocity. Když jsem se vrátil z míst, kde náš Prorok odpočívá, litoval jsem, že jsem nezemřel právě tam. Napadlo mě, že kdybych dokázal skutečně milovat, musel bych padnout na ocelové mříže a na místě zemřít. Do toho dne jsem se domníval, že má oddanost Prorokovi je skutečně obrovská.

I když má Prorok v mém srdci obrovské místo a nechci jej zradit, i když o něm smýšlím takovým způsobem, nebrání mi to v dialogu s někým, kdo neuvažuje nebo nevěří stejně.

Tolerance a budoucnost

I když myslíme a cítíme jinak, jsme lidmi jednoho společenství. I když se v některých otázkách neshodujeme, žijeme v tomto světě, jsme pasažéry jedné lodi. Existuje mnoho věcí, o nichž můžeme mluvit a které můžeme sdílet s lidmi všech segmentů společnosti.

Čas ukáže, že ti, kteří staví na toleranci, mají pravdu. Čas odnese zášť a pomstu. Jen city, které živí láska, odpuštění, tolerance a dialog, mohou trvat. Lidé tolerance vystavějí svět založený na ní. Ti, kteří jí nejsou schopni, utonou ve své zlobě, nenávisti a vzteku. Přeji si, aby se lidé probudili a zachránili se před bažinami, do nichž upadají. I my za ně musíme plakat. Už teď cítím bolest a trápím se!

Tweet

Whatsapp