Komparativní přístup k islámu a demokracii

Náboženství, zvláště islám, se stalo v minulých letech jedním z nejobtížnějších témat. Současná kultura, ať na ni nahlížíme z perspektivy antropologie nebo teologie, psychologie nebo psychoanalýzy, hodnotí náboženství empirickými metodami. To je ale na jedné straně vnitřně prožívaným a prociťovaným fenoménem souvisejícím s věčnými aspekty života, na straně druhé jej mohou věřící vidět jako filozofii, racionální princip, okrajově jako mystiku. V případě islámu obtíže narůstají, pro některé muslimy a politiky je dnes spíše než náboženstvím politickou, sociologickou a ekonomickou ideologií.

Chceme-li zkoumat náboženství, demokracii nebo jakýkoli jiný systém či filozofii správně, musíme se zaměřit na lidskost a lidský život. Z této perspektivy nemůže být náboženství jako takové, a islám konkrétně, s demokracií nebo jiným politickým, sociálním či ekonomickým systémem srovnáváno. Náboženství se soustřeďuje primárně na neměnné aspekty života a bytí, zatímco politické, sociální a ekonomické systémy nebo ideologie se zabývají jen jistými variabilními sociálními rysy našeho pozemského života.

Aspekt života, kterým se náboženství zabývá primárně, je platný dnes jako na úsvitu lidstva a bude stejný i v budoucnosti. Pozemské systémy se mění podle okolností a tak mohou být hodnoceny jen v rámci své doby. Víra v Boha, posmrtný život, proroky, svaté knihy, anděly a předurčení změnám času nepodléhají. Stejně tak modlitba, etické univerzálie a neměnné standardy mají málo společného s časem a pozemským životem.

Proto srovnáváme-li náboženství nebo islám s demokracií, musíme mít na paměti, že demokracie je systém, který se stále vyvíjí a reviduje. Mění se také na různých místech a za různých okolností. Na druhé straně náboženství staví svoje neměnné principy na víře, modlitbě a etice a s demokracií tak mohou být srovnávány jen pozemské aspekty islámu.

Islám a jeho neměnné dimenze v první řadě stanovují pravidla řídící měnící se aspekty našich životů. Islám nenabízí konkrétní formu vlády a nesnaží se ji vytvořit. Namísto toho stanovuje fundamentální principy, které udávají obecný charakter vládnutí, a ponechává na lidech, aby zvolili typ a formu vlády s ohledem na dobu a okolnosti. Pohlížíme-li na tuto otázku v tomto světle a srovnáváme-li islám s moderními liberálními demokraciemi dneška, můžeme lépe pochopit jejich vzájemný vztah.

Demokratické ideje pramení z období antiky. Moderní demokracie se zrodila v americké (1776) a francouzské (1789-1799) revoluci. V demokratických společnostech si lidé vládnou sami, aniž by byli ovládáni někým s vyšším postavením. Jedinec má v tomto typu politického systému přednost před společenstvím, má svobodu určovat, jaký bude jeho vlastní život. Individualismus ale není absolutní. Lidé dosahují lepšího života, žijí-li ve společnosti, což vyžaduje, aby omezili svou svobodu kritérii společenského soužití.

Prorok, ať mu Bůh žehná a dá mu mír, říká, že všichni lidé jsou si rovni jako zuby jediného hřebenu[1]. Islám nezná diskriminaci na základě rasy, barvy, věku, národnosti nebo fyzických rysů. Prorok řekl:

Všichni pocházíte z Adama a Adam pochází ze země. Ó, služebníci Boží, buďte bratry.[2]

Ti, kteří se narodili dříve, ti, kteří mají více bohatství a moci než ostatní nebo příslušejí k jistým rodinám či etnickým skupinám, nemají žádné automatické právo vládnout ostatním.

Islám potvrzuje tyto základní principy:

1. Moc leží v pravdě, pravda nezávisí na moci.

2. Spravedlnost a vláda práva jsou nezbytné.

3. Svoboda víry a právo na život, osobní vlastnictví, rodinu a zdraví (mentální i fyzické) nesmí být porušeny.

4. Soukromí a nedotknutelnost života jedince musí být zachovány.

5. Je nezbytná vláda založená na dialogu.

Všechna práva jsou stejně důležitá a právo jednotlivce nesmí být obětováno ve jménu společnosti. Podle islámu je společnost složena z vědomých jedinců, kteří jsou vybaveni svobodnou vůlí a odpovědností za sebe, ostatní i vesmír. V protikladu k fatalistickým přístupům některých západních filozofů historie 19. století, například dialektických materialistů nebo historicistů, vnímá lidstvo jako motor historie. Tak jako vůle a chování každého jednotlivce určuje výsledek jeho života v tomto i příštím světě, pokrok nebo úpadek společnosti závisí na vůli, názorech a životním stylu jejích členů. Korán říká:

Bůh nezmění to, co je v lidu nějakém, pokud se tento sám nezmění.
(súra Hrom, 13:11)

Každá společnost drží jinými slovy svůj osud ve svých rukou. Tradice proroků zdůrazňuje myšlenku: „Budete mít takovou vládu, jací jste.“[3] To je základní povaha a duch demokracie; idea, která se nijak neprotiví principům islámu.

Islám činí jednotlivce a společnosti odpovědné za jejich vlastní osud, lid za jeho vlastní vládu. Povinnosti svěřované moderním demokratickým systémům jsou ty, jež islám připisuje společnosti. Korán se ke společnosti obrací slovy jako lid nebo věřící a obsahuje i tyto pasáže:

Vy, kteří věříte, vejděte všichni v mír.
(súra Kráva, 2:208)

Vy, kteří věříte, rozdávejte almužnu z dobrých věcí, jež jste si vysloužili, a z toho, čemu jsme pro vás dali vzejít ze země.
(súra Kráva, 2: 267)

Bůh vám přikazuje, abyste když soudíte mezi lidmi, soudili spravedlivě.
(súra Ženy, 4:58)

Vy, kteří věříte! Buďte vytrvalí ve spravedlnosti, svědčíte-li před Bohem, byť by to bylo proti vám samým či rodičům anebo blízkým příbuzným.
(súra Ženy, 4:135)

A budou-li ochotni k míru, buď k němu ochoten i ty a spoléhej na Boha, vždyť On slyšící je i vševědoucí.
(súra Kořist, 8:61)

Přijde-li k vám hanebník s nějakou zvěstí, snažte se ji objasnit tak, abyste z nevědomosti své nepoškodili lidi a abyste nemusili litovat toho, co jste učinili.
(súra Komnaty, 49:6)

Bojují-li mezi sebou dvě skupiny věřících, usmiřte je!
(súra Komnaty, 49:9)

Lidé spolupracují tak, že své povinnosti sdílejí a ustavují nezbytné instituce, aby je mohli plnit, a vláda se skládá ze všech těchto nezbytných prvků. Islám doporučuje, aby byla vláda založena na společenské smlouvě. Lidé volí zástupce a ustavují rady, v nichž se debatuje o veřejných problémech. Celá společnost se podílí na výběru zástupců.

Všechny uvedené principy – včetně svobodné volby – byly dodržovány i během vlády čtyř chalífů (632-661). Politický systém se do sultanátu transformoval po smrti Alího[4], čtvrtého chalífy, kvůli vnitřním konfliktům a historické situaci. Na rozdíl od chalífátu byla potom moc předávána v sultánově rodině. Ačkoli už neprobíhaly svobodné volby, společnost zachovávala ostatní principy, na kterých spočívá dnešní demokracie.

Islám je náboženstvím integrace. Je založen na víře v jediného Boha, Pána, Oporu a Vládce vesmíru. Islám je náboženstvím celého vesmíru. Celý vesmír následuje pravidla seslaná Bohem, vše ve vesmíru je muslimem a následuje Boha dodržováním Jeho zákonů. I člověk, který odmítá věřit v Boha nebo následuje jiné náboženství, je nezbytně muslimem ve své fyzické existenci. Celý náš život od embryonálního stádia do chvíle, kdy se tělo rozpadne v prach, následuje každé vlákno svalů, každá končetina směr, který určují zákony Boží. V islámu tak Bůh, příroda a lidstvo nejsou navzájem vzdálené, nejsou v rozporu.

To Bůh se nechává poznat lidstvem skrze přírodu a lidskost a příroda jsou dvěma knihami stvoření, skrze které se Boží slovo nechává poznat. Tak mohou lidé pohlížet na vše jako na náležející jednomu Pánu, jemuž patří i oni sami, a tak jim nic ve vesmíru nemůže být cizí. Jeho sympatie, láska, a služba nepatří lidem konkrétní rasy, barvy nebo původu. To shrnul Prorok příkazem: „Ó služebníci Boží, buďte bratry a sestrami!“[5]

Další, ale stejně důležitý je fakt, že islám uznává všechna náboženství, která tu byla před ním. Akceptuje všechny proroky a knihy seslané jiným národům v jiných epochách historie. Islám je nejenom přijímá, víra v ně je jeho esenciálním principem. Tak uznává základní jednotu všech náboženství. Muslimové jsou praví následovatelé Abraháma, Mojžíše, Davida a všech ostatních židovských proroků i Ježíše, mír s nimi. Tato víra vysvětluje, proč křesťané a židé požívali pod islámskou vládou svá náboženská práva.

Sociální systém islámu má zformovat dokonalou společnost, a tak získat Boží souhlas. Za základ společenského života označuje právo, nikoli moc. Nepřátelství je nepřípustné. Vztahy musejí být založeny na víře, lásce, vzájemném respektu, pomoci a pochopení, nikoli na konfliktech a osobních zájmech. Vzdělávání podporuje, aby člověk směřoval k ideálům, usiloval o dokonalost a nevydal se za svými vlastními touhami. Oprávněné volání po jednotě a dokonalosti vytváří vzájemnou podporu a solidaritu, víra zajišťuje bratrství, a podpora dokonalosti duší přináší štěstí v obou světech.

Demokracie se v čase vyvíjí. Tak jako v minulosti prošla mnoha různými stádii, bude se dále měnit a zlepšovat v budoucnosti. Na této cestě se z ní stane lidštější a spravedlivější systém založený na pravdě a skutečnosti. Budou-li lidské bytosti vnímány jako celek, bez opomíjení spirituálních dimenzí jejich bytí a spirituálních potřeb, nebudeme-li zapomínat, že lidský život není omezen smrtí a lidé mají obrovskou touhu po věčnosti, může demokracie dosáhnout vrcholu dokonalosti a přinést lidstvu ještě více štěstí. Islámské principy rovnosti, tolerance a spravedlnosti jí v tom mohou pomoci.

[1] Výrok zachycuje Abú Shuja´Shirawajh ibn Shahrdár al-Daylámí v knize Al-Firdaws bi-Ma´thúr al-Kitháb (Bejrút: Dar al-Kutub al -´Ilmiya, 1986).
[2] První část výroku je zachycena v Tafsíru al-Tirmidhího, druhá ve sbírkách al-Buchárího (Nikah, 45) a Muslima (Nikah, 23).
[3] Výrok je zachycen ve sbírce Muttáwí al-Hindího (Kanz al-´Ummal).
[4] Alí Abí Tálib byl Prorokovým zetěm a čtvrtým chalífou. Po jeho mučednické smrti se zformovala šíitská odnož islámu.
[5] Výrok je zachycen jako 35. hadíth ve sbírce 40 hadíthů Imáma al-Nawaího.
Pin It
  • Vytvořeno dne .
Copyright © 2020 Fethullah Gülen webové stránky. Všechna práva vyhrazena.
fgulen.com je oficiální zdroj Fethullah Gülen, proslulý turecký učenec a intelektuální.